Zpověď velký holky 2.: Příprava

Seriál

Dámy a pánové, přesouváme se v mém malém vyprávění trochu dál – už jsem věděla, že chci jít závodit. Teď nastalo to období, že musím jen zjistit jak. Kupodivu přesně tohle bylo to nejtěžší!

Věděla jsem, že síla stoupá pomalu, že pokroky v trojboji nejsou tak úplně nejrychlejší a že technicky to chce mít vše dobře ošéfované, naučit se efektivně dýchat, vědět, kde má člověk hranice a které dysbalance v mobilitě a kloubním rozsahu vylepšit.

Tohle já měla za ten rok naposlouchané i nakoukané. Sílu i predispozice k jejímu růstu mám (#mezomorf), touhu po zlepšení se taky, mělo by to jít!

Kde se ale vůbec takový trojboj organizuje, komu mám říct, koho se zeptat? Co k tomu potřebuji? Jaká jsem kategorie? Kolik ženské mé váhovky asi tak zvedají? Nevěděla jsem nic bližšího o tom, jak to na závodech funguje a jak se stát závodníkem.

Poptala jsem se pár lidí, každý měl polo-informaci – z půlky pravdivou, z poloviny mlhavou, informace od různých lidí se zásadně lišily, mnohdy i vylučovaly a já maličko začínala ztrácet naději v tom, že se vůbec zvládnu někde zapsat a pochopit, jak na to. Až jsem se chytla party, která letos (2017) na trojboj jela. Měli jet 16/9 do Sokolova na ŽENY a MUŽE.

Vše začalo kontaktováním Toma Kejíka, ten údajně velí všem těmto akcím, které se pojí s Arenou a Trojbojem. Měla jsem ze začátku tendence jen opatrně nadhodit mezi největšími siláky v Aréně své plány, ale pak mě stejnak všichni prokoukli. 😀

Můj plán byl, že rok budu trénovat s jasným cílem – a za rok se třebas někde zúčastním. Letos v září jsem se chtěla pouze dívat a jet podpořit náš tým, bylo mi jedno, že bych na závodech trávila celý den. Říkala jsem si, že tak jako tak načerpám zkušenosti, byť se budu jen a jen dívat.

To mi nebylo doporučeno právě Tomem. Tvrdil, že jet někam daleko se celý den dívat rozhodně není lepší, než jet někam daleko ukázat, co umím, byť se pravděpodobně neumístím. Zisk, který z toho budu mít, ať už co do zkušeností, emocí apod. bude nesrovnatelný s tím, co bych si odvezla z Trojboje jakožto divák…

Trvalo mi pár dní, než jsem vstřebala tuto myšlenku. Opravdu jsem nepočítala s tím, že bych již letos po nějakém měsíci letmé, ale opravdu letmé přípravy – měla být jedním ze závodníků. Na druhou stranu – více důvodů, než že nemám patřičné výkony, které by stačily na umístění, nemám.

Řekla jsem si tedy, že pojedu. Že do závodů jsou ještě nějaké tři týdny, měsíc? Něco potahám, více si osvojím činku a na závody pojedu s pokorou jakožto nováček, který se jen těší a chce se účastnit, aby příště věděl, do čeho jít a v čem ještě zabrat.

Jo, rozhodla jsem se.

Pojedu, budu se připravovat.

To bychom měli. Tom chtěl nějaké peníze, sehnal pak razítko od doktorky, chtěl mé rodné číslo, zakoupení singletu s logem Areny (mohli jsme mít jakýkoli, ale koupit si jako nováček singlet v Areně – bylo pro mě to nejsnazší).

Jo, a kdo mě bude trénovat?

Železo je železo… Maximálka je maximálka. Specifická mobilita je specifická mobilita a jak se budou chovat mé dysbalance, když nahodím pořádnou váhu?

A vůbec? Do jaké já spadám sakra té váhovky? Budu muset hubnout? Hodně? Jako fááákt? :/ Co když nebudu vážit tolik, kolik chtějí? Vím, že váha mi lítá sem a tam, dle toho, jak hřeším a někdy také, dle toho – jak se jí prostě zachce…

Tuto konkrétní otázku později nebylo nutné řešit, pro klid své duše jsem chtěla jít do kategorie od 73kg výše, ale Tomáš mě při mém dlouhém rozhodování hodil do té nižší, která byla do 72kg. Přitom váhu já mám jeden den 70,6Kg, ale druhý klidně zas 71,6Kg, někdy i 72,1Kg, čili na stres bylo zaděláno velice dobře. Taky mi řekli, že když se do váhy nevejdu, můžu jet zas domů, že přesto vlak nejede. Fájn- to mě taky neuklidnilo. Díky Tome, díky.

No mých otázek bylo neskutečně moc… Tomáš brzy přišel o nervy a přestával být pro mě jako pro nováčka dostatečným zdrojem a podporou. Otázky jsem tedy rozprostřela mezi lidi v Areně a tak nějak…. To taky šlo. Sem tam jsem i obdržela odpověď, se kterou šlo nějak naložit…

Základem byl ale trenér. Logicky.

Koho si vybrat?

Volba byla celkem rychlá a jasná. Jestli v mém okolí někomu svěřím své tělo, jestli má někdo zkušenosti, jestli někomu věřím a jestli mě někdo zná, když se bavíme o trojboji a síle, je to momentálně Kubík – Kubík Zadražil (FB zde). Jedná se o bednu znalostí jak teoretických, tak i praktických, ovšem, má to jeden háček: tento chlapec má svoji cenu a já nejsem žádný podnikatel na vysoké noze…. No nic – našetřila jsem si. 🙂

První smluvenou hodinu jsme měli v Areně na tatami před jeho vedenou hodinou síly (dneska se tomu říká Funkční trénink pro pokročilé). Již z dálky se na mě culil a moc netušil, co se mnou. Začal otázkou, co vlastně potřebuji, co chci.

Věděla jsem odpověď na otázky tohoto typu, dokonce jsem měla vše připravené na papíře a tvrdých deskách. Když jsem mu začala básnit o svých záměrech, týkajících se závodů, týkajících se LETOŠNÍCH závodů, závodů, které jsou ZA CHVÍLI – tvářil se tak, jak to umí především on – nejistě, zaraženě, ale potlačoval to, co se dá, bránil se většině konkrétních komentářů, nicméně, měla jsem pocit, že není nadšený. Netuším, zda proto, že nevěří v mé schopnosti. Spíše to byl strach – myslím si, bál se dost možná nesmyslného rozhodnutí, do kterého, když dám příliš, můžu si ublížit. Bylo vidět, že pár vteřin až minut váhá, zda do toho půjde, nicméně šel do toho, postavil si mě před sebe a už začal s diagnostikou.

Nejdříve toho nenacházel mnoho, nebyl s ničím nějak více nespokojený, pak ale zjistil, že více zapojuji přední stehna, na úkor zadních a ve dřepu mi úplně vypíná bedro-kyčlo-stehenní sval. (To jsou názvy…) Čili z prvního poznání bylo zřejmé, že potřebujeme posílit zadní stehna – polomosty apod. a také ten iliopsoas – který je zapotřebí jednak posílit, ale i hodně rozmobilovat.

Za pomoci dalších cviků jsme přišli na to, že má ramena mají některé svaly a úpony silnější, než jiné, což občas při přetížení jedné z partií – způsobuje jednak bolest, lokální bolest, druhak omezený rozsah. Ramena mám silná, ale ne silná jako celek, mají svá slabá místa, a rozhodně v nich nemám nijak převratný rozsah, ale v tomto případě pak nejde jen o ramena, ale i o svaly, které je drží směrem k zádům či k prsům. Dostala jsem taky pár cviků – hlavně ve visu a s tyčí.

S tím ramenem souviselo i pár přidaných rad, jak protáhnout trapézy – boky těla apod.

Nicméně – ke konci, když si mě Kubík prohlížel, jak jen tak stojím a snažím se působit rovně – něco se mu i tak pořád nezdálo. Né, že bych tak úplně spadala do jeho Křiváckého Lexikonu (skvělý Kubíkův projekt, odkaz zde), který se mi, říkám to kudy chodím, moooc líbí 🙂 – ale… přesto, něco mu nesedělo…

Koukal na mě z různých stran, úhlů, a pak zahlásil, že mu přijdu “hyperkorektní“. Přijde mu, že se celý den snažím o rovná záda, celý den se snažím o to – tahat ramena co nejvíce dolů a zároveň dozadu, být vyprsená, břicho zarovnané, bedra protlačit dozadu. Která holka by tohle ale nedělala, ne?

Ne – je to prý špatně, protože už je toho na to tělo moc… Nikdy mě samotnou nenapadlo, že to, co dělám, není dobře; že to s tím můžu přehnat a nakonec, že to dokonce vadí. No veliké překvapení toto…

Údajně mám níže položené ramena a kamenná silně přetížená bedra z neustálé snahy o korekci… Bedra mám furt zatnutá a ramena jsou pak z toho všeho zmatená.

Co s tímhle dělat? Snažit se méně korektně stát, občas se ohnout lidským způsobem, mobilovat a nepřehánět to tlačení ramen dolů. Jen třebas hlídat, ať nejezdí moc nahoru, méně sedět hlavně 🙂 Jo, to je nejhorší.

Čili musím být méně za vzorňačka 😀 To dám, to dám, to dám!

Snad až ke konci mobility všeho druhu a podrobné diagnostiky jsme se s Kubíkem dostali k trojboji.

Moc jsme toho už nestihli, ale věnoval se mi i v následujících týdnech pár minut, když mě viděl cvičit v Aréně. Stále nemohl uvěřit tomu, že jdu na Trojboj. Dřep se jakž takž líbil, mrtvola taky, ale bench vůbec. Tam mi řekl, že jsem pravděpodobně zmatená z toho, jak se všech ptám – jak na to a z 5ti různých rad a technik sesmolím jednu pseudo-variantu, která není dobrá, nefunguje a obecně mě omezuje přehnaným soustředěním se na blbosti.

Jakmile mi řekl 4 body, jak na správný bench, co si u toho hlídat, co, proč a jak má být plus názorně ukázal v rychlosti osobně na lavici s osou po své vedené hodině cestou domů, tak to šlo! 🙂 Můj bench konečně vypadal tak, jak má… Kubík mě obecně mnohokrát podpořil, potěšil, pochválil, motivoval a i třebas pokáral, aby mě dovedl k zamyšlení se a zlepšení… Obecně si myslím, že kdyby kdysi nesekl s trojbojem a nebyl z 95% soustředěný hlavně na mobilitu – tak je pro mě i klidně jakožto jediný trenér zcela ideální a měl by zářnou sportovní kariéru zvedače.

Mobilita je moc moc důležitá, ale pro závody a nějaké zlepšení se v trojboji můžu mít Kubíka bohužel asi jen jako doplněk, navíc s přihlédnutím k čerstvému dokončení školy a hledání práce nebylo ani tolik peněz, abych si mohla jeho pozornost a péči dovolit pravidelně.

Kubík mi tedy sepsal tréninkový program a když uplynul týden-maličko ho opět pozměnil a vylepšil, dle toho, jak jsem ten týden vše zvládala. (Je prostě miláček! 🙂 )

Spolupracovali jsme a vše klapalo. Mít každý den trénink a spojit to s prací, kde jsem právě začínala, a tak i měla spoustu přesčasů – pro mě bylo víc, jak moc náročné, ale touha – dokázat to, co chci – byla mnohem silnější. Věděla jsem, že dřina a pravidelnost je jediná cesta, která může z mé účasti na závodech pomoci vytěžit alespoň to, že předvedu něco, za co se nebudu muset stydět, byť by to např. vystačilo jen na poslední místo. Mělo jít o mé první závody, čili šlo o to, abych načerpala zkušenosti a předvedla výkon, za který se vzhledem ke své krátké přípravě a skorem nulovým zkušenostem – nebudu muset stydět.

Šlo to skvěle! Ke konci těchto příprav jsem se opravdu zlepšovala, ale časově šlo do tuhého. Kubík řekl, že nastavíme Easy Strength Program (pěkně to rozepsali v Kouli, zde). To znamená, že se z posledního týdne pokusíme vytěžit, co nejvíce a sílu vyhoupnout výrazně výše za pomoci speciálního postupu, který se právě za tímto anglickým výrazem skrývá.

Ok, šli jsme na to. Doteď jsem měla menší, až střední váhy s větším počtem opakování + doplňujícími cviky. Nyní bude méně opakování, ještě větší důraz na techniku a na dýchání, větší váhy a větší regenerace (pauzy)…

Šlo to taky moc pěkně, jen jsem si netroufla na takové tréninky chodit bez jištění, čili Medvěd vždy stál za mnou, kdyby cokoli, přeci jen – neděláme to proto, abychom si ublížili, to fakt ne… Byla jsem celkem v klidu v jednom ohledu – a to v tom, že jdu do kategorie ŽENY – čili, ať se umístím, jak se umístím, bude to výkon tak jako tak. A že mi hlavně nevychází na ten týden měsíčky.

Jenže.

Nastala změna: Kejík napsal, že musím jet v jiné datum, v pozdější datum na závod, kde budou dorostenky, juniorky apod., na jiné místo, protože svým rokem narození nespadám do kategorie ženy. Okay – tohle mi říct skorem na poslední chvíli, když mám načasovanou přípravu – nebylo ideální, ale dá se to překousnout.

Měsíčky mi vyjdou přímo na termín závodů. Dle všeho po těch změnách tomu tak mělo být,což by nebylo dobré. To bych ani nemusela jezdit. Mám obvykle takové bolesti a jsem tak mimo, že bych se tam ani nedopravila, natož, abych se prala se závažím. Kila by mi šla taky pěkně nahoru jako každý měsíc během těchto dnů.

Díky bohu jsem zjistila, že jednak – jsem to dostala dříve, než byl můj termín periody, čili na závody nebudu odepsaná, druhak místo konání je pro mě blíže, než to první navržené. Za další – Blanka (její Insta zde) jede se mnou na ten druhý termín, čili alespoň budu někoho znát, mám více času na přípravu, a ač kvůli měsíčkům budu tak 5 dní před závody jen a pouze regenerovat, což znamená, že train maximálek stihnu jen 1x, budu alespoň připravená.

No a nepojede s námi prý žádný trenér – což mě zcela šokovalo…

Divila jsem se dokonce i tomu, že když proběhly závody mužů a žen, tak v kategorii mužů byli i nějací 17letý kluci 😀 Proti nim jsem jako Junior jo? Ne-chá-pu… Nevadí, mají to zajímavě ošéfované. Prostě pojedu v pozdější termín a nic se neděje.

Budu mít v kategorii jen dvě soupeřky, což vypadalo na umístění zadarmo 😀 Ale nebojte, to se ještě jistě zvrátí, jak na potvoru 🙂

Sjela jsem si do Jino vybrat Arena singlet, vybrala jsem si doma nějaké kecky, ač tedy nejsem vůbec zvyklá cvičit v obuvi, nicméně je povinná, no a vyzvedla jsem si také nějakou tu kartičku, kde mám fotku a potvrzení od doktorky, že jsem ok. Nádech, výdech, je to tady.