Sportovní motivovanost

Kdo nebouchá, nežije. Takovým mottem se řídí naprostá drtivá většina začínajících i závodních cvičenců (jo, je tam podobnost) bez ohledu na cokoli. Jejich motivovanost je na obrovské úrovni – stejně tak jako jejich cvičební zbrklost, sebedestrukční tempo nebo naprostá neznalost/ignorace obecných základů. Proč je v těchhle dvou skupinkách největší úmrtnost?

Nemá cenu zde sáhodlouze rozepisovat jak hloupý tento přístup je – závodníci to ví a začátečníci to mají po celém internetu ( třeba i na tomhle blogu: tady, tady, tady a tady, a další už sdílet nebudu, aby toho nebylo moc.)

Řekneme si něco málo k tomu, jak se s těmito lidmi špatně pracuje především z pozice trenéra.


 

Kdo jede, ten nebrzdí

Není ani tak totiž problém v trenérským triku uprostřed klubu cvičence motivovat k tomu, aby makal. Stačí jen najít ten správný spínač, který se v krizových chvílích jemně pošimrá: „To chce vztek!“, „Ženský chtějí svalouše!„, „Velkej, silnej, beze strachu!“ nebo „Když už to platíš, tak neutrácej za výmluvy!“ (má oblíbená větička :D) atd.

Problém je cvičence brzdit. Ano, brzdit. Kdykoli, kdy trenér řekne „Vole, neblbni, takhle se brzy odděláš“ – kouká cvičenec pohledem typu „Co to sakra meleš ty troubnére?!“ – A pokuste se pak člověku s takovýmhle hypem něco vysvětlit. Třeba že bude ještě pár sérií, nebo že hrb-lift není dead lift…

Faktem zůstává, že většina začátečníků nechápe důležitost odpočinku – a většina závodníků si myslí, že se jich zákony obyčejných smrtelníků netýkají.

 

„Svaly musej růst: žrát, trénovat, trénovat a žrát. O ničem jiným to neni, trenére, a neříkejte, že ne. To byste mě zklamal – zrovna sem dal svý bytný výpověď, od zítřka tady i přespávám.“

 

Avšak svaly, drahouškové, rostou při odpočinku, trénink je jenom impuls k růstu; asi tak jako jídlo je stavební hmota, je potřeba čas, aby se sval vybudoval a narostl. A to může jen v klidu – ne když s ním furt škubu a tahám. A pauzy mezi sériemi mají taky hodně důvodů – především v otázce laktátu.

Nepleťte si Trenéra, co má starost o vaše zdraví s Blbounem, co vás prostě jenom bude hecovat… Rozdíl je velkej a popsanej tady.


 

Kdo přibrzdí, může myslet

Já vím, že to bolí. Chceme víc potu, víc únavového třesu, víc motající se hlavy a pálejících plic. Chceme se cejtit jako zvířata, koupat se v nespoutanosti endorfinu, vytlačit z žil krev čistým hutným testosteronem, pořádně si zařvat, rozčílit se bez zjevného důvodu a příčiny – a pak to ze sebe taky hezky tvrdě dostat a tak do nekonečna dále, protože jedině tehdy se cítíme skutečně tací, jací se cítit chceme.

A tak se tvoří závislost. A závislost na sportu je tou nejhorší závislostí, která může být. Lékaři jí v počínajících fázích schvalují, výrobci doplňků a steroidů podporují a vlastní ego ji živí. A odvykačka – sedět doma na pr*eli a nic nedělat, je horší, než přestávat kouřit, protože když chci přestat kouřit, prostě se zamknu, zahodím klíč a nevezmu s sebou cigára. Ale kliky můžu dělat všude…

 

„Nejdřív jsem chtěl prostě jen trénovat. Pak jsem trénoval klidně i tři hodiny každý den. Tělo to nezvládalo a tak jsem se vlastně dostal ke steroidům. Bez nich to nejde, tak často a tvrdě, jak bych chtěl – ale takhle jsem spokojenej.“

Jonáš Petřík (v jednom ze svých vlogů)

 

Takže u nováčků k této závislosti logicky dochází, aniž by o ní věděli, protože výsledky. Závodníci na závislosti budují svůj kult, své úspěchy, své ego. Obě skupiny mají obrovské výsledky, radost z dobře odváděné práce a sexy životního stylu, několik nových přátel a stále vzrůstající sex-appeal, který v kombinaci s rostoucí hormonální hladinou patřičně využívají (a sociální sítě jsou pak plné zatínacích póz nahoře bez, nad kterými nezletilé/nezletilí slintají.)


 

Kdo jede dvakrát rychleji, dojede dvakrát méně

Ale po dvou, třech měsících dochází k opotřebení. Tělo začne stávkovat. Nejdřív nepatrně – rádo si přispí hodinku, dvě. Potom znatelněji – začne pobolívat třeba právě to zlobivý, ošklivý, nepěkný, ale pořád vlastní koleno. Finále je pak mnohdy prostě totální sesypání se a ztráta postupu, potažmo pomalá ztráta výsledků. A jak to začínající cvičenec řeší? Vy*ere se na to a zhodnotí, že sport pro něj není. Jak to řeší závodník? Nastaví si budík, koupí si bandáže a dodělá se. No a pak se na to vy*ere a zhodnotí, že sport pro něj není.

Haló… Vždyť to přeci vůbec není nutné… Chce to jenom (řeknu to vlastními slovy, dámy prominou) ve vhodný čas pustit koule a chytit hlavu. Však on čas na to, chytit je, přijde znovu s dalším tréninkem/závodem. Ale je potřeba, jako ke všemu, přistupovat s rozvahou a klidem – nastolit rovnováhu. Poté bude tělo reagovat tak, jak chceme – harmonicky.

Ale já jako trenér před tím člověkem stojím, kolem bouchá kotouč o kotouč, vzduch je prosycen potem a sportovním sténáním, a on se na mě dívá tím svým zmíněným pohledem – a já vím, že než bych mu řekl první odstavec toho všeho, co jsem tu napsal, už by dávno nedával pozor. A tak mi nezbývá nic jiného, než mu říct, ať není pako – a něco si o tom přečte.

No a pak mu to napsat, aby si to měl kde přečíst.



Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *