„Tradiční česká jídla“

„Tradiční česká jídla“

Především moje drahá ve mě víc, jak kdokoli jinej, podporuje schopnost žravce. Od jejího nastěhování jsme museli koupit lednici, dvakrát větší, než byla původní, s mrazákem o velikosti původní lednice, a přidat několik polic do špajzu. Stejně se se žrádlem skoro nevejdeme – a zároveň pořád neni co žrát. A tak jsme expandovali do lednice i v Areně (#makamvArene a #zeruvArene) a úspěšně okupujeme tedy všechny lednice, police a šuplíky, co máme v dosahu.

To mě samozřejmě nějakým způsobem začíná trochu víc formovat. Hlavně mi ubyly starosti každej večer s tím, co budu druhý den jíst a kde budu – jen každý ráno prolezu určitý místa a naplnim bágl 😀 Když se chci občas blejsknout, nesnažim se dělat, že umim vařit víc jak ona, a rovnou jdeme vyžrat nějakej podnik poblíž (Například v pizzerii Basilico jsme už tak často, že tam máme štangastskou slevu). A zde se právě dostáváme k tématu dnešního článku – mě totiž vyloženě irituje (čti: sere) tenhle „žrací marketing“ ohledně „tradičních“ českých jídel.

Kdybych chtěl být puntičkář, řekl bych, že tradiční český jídlo (ve smyslu co si Praotec Čech táhl s sebou na zádech) je mrtvej hlodavec a kořínky. Nicméně pojďme se podívat na víc věcí zblízka, především na ty, co při cestování městem potkáme:

 

Trdelník

Tohle zbytečně předražený těsto, posypaný tunou cukru, dělaný na automatických roštech, je všude po Praze. Nějakou chvíli jsem se bavil záškodnickou činností přepisováním T a P, ale nemělo to dlouhodobý význam a tohle zlo na klacku přetrvává dál. Podívám-li se na každej stánek s touhle věcí, je tam něco jako „Tradiční“, „Staročeský“ a podobně.

Dobře, opomineme teda myšlenku na fakt, že má-li být jídlo tradiční, asi těžko bude obsahovat moderní suroviny, jako třeba cukr. Fakt nebudeme řešit, kde ho kdysi kdesi teda vzali, aby ho mohli „tradičně“ přesypat na nedomrdlou kremroli. Říkám si – jakto, že nikde v historii ani neslyšíme o tom, že by nějaká známá osobnost na tohle jídlo chodila (i kdyby to byl Kája Čtvrtejch), neslyšíme, že se jedná o jídlo chudých (jako je to o chlebu a hladových polívkách) a tak dál?

PROTOŽE TO NENI TRADIČNÍ ČESKÝ JÍDLO!

Prdelník pochází z Rumunska. (Mluví se o tom, že v originálu vznikl v Sedmihradí.) Mohl ho možná tak požvejkávat Vlad Napichovač, když masakroval vlastní lidi před nájezdem Avarů, ale tuhle věc skutečně začínáme objevovat v německých osídleních na území Transylvánie před několika sty lety. Díky Maďarům se pak Prdelník dostává na hranici Moravy se Slovenskem (zde si Slováci vytvářejí registrovanou ochrannou známku na tzv. „Skalický Trdelník“) a teprve až pak se dostává na Staromák, Václavák a všude tam, kde je tenhle Maďarsko-Rumunsko-Germánskej národní symbol označujeme za „staročeský“. To bych vraždil.

Mimochodem jsme navíc jediní, kteří týhle věci říkají tak pošahaně. Maďaři tomu (v překladu) říkají „komínový dort“, Rakušací „buchta u klacku“. V Německu a Lucembursku je to oblibená součást svatebních hostin (Takže i pro ně je to víc „tradiční“!). Do hajzlu, i Švédové mají svůj „dort z jehly“ – ale my, MY NE. Smiřte se s tim.

 

Svíčková

Neni nic češtějšího, než knedlo zelo a svíčková, což? Rozmlátim vám oboje, ale začnu svíčkovou, páč obsahuje víc zeleniny a tu hejtim obecně (jezte maso!).

Svíčková má dva výklady názvů. První, ten pravděpodobnější, je z tradice řeznických mistrů, kdy jednou v roce museli hostit svoje tovaryše na větší, kvalitní večeři. No a vzhledem k tomu, že mluvíme o večeři a středověku, nemusí se člověk dlouho zamejšlet nad tím, čim si svítili. Tady jde o to uvědomit si, že se bavíme o „Svíčkové na smetaně“ a ona „Svíčková“ není omáčka, ale ten kus hovězího masa zpod hřbetu. Omáčka je to „na smetaně“. Ale protože lidi jsou chudší a chudší, začínaj si jednoduše dělat víc omáčky a míň masa – ale název zůstává.

(No a druhej názor, proč se svíčkový říká, jak se říká, vychází z toho, že to maso má profil svíčky. No – já nevim, kdo z vás viděl kravský záda, ale moc „svíčkovitých“ tvarů tam není…)

Fajn. A teď hejt: To jako v 19tým století, kdy recept vznikl, v průběhu hospodářských recesí a krizí, politických průserů a revolucí – měl českej venkov prostředky na to, žrát kvalitní kusy krav na smetaně? Vážně? To si nemohla dovolit ani drtivá většina pražských šlechticů. Recept se k nám totiž dostává z německy mluvících zemí v rámci rakušinace v Rakousku-Uhersku. A co je největší paradox týhle poněmčující kuchyně – národní obroditelé tenhle (německej) recept vzali a prohlásili ho za novou nóbl českou obrozeneckou kuchyni. A odtud pochází kec, že jde o „tradiční český jídlo“. Takže zatímco jste v případě trdelníku byli obětmi marketingu, nyní jste obětmi propagace. Dobrý ne? Asi jako v případě obou rukopisů královedvorskýho a zelenohorskýho se i zde jedná o falsifikaci skutečnosti, abychom si připadali více Čechy.

No, to ale z německýho jídla český jídlo nedělá.

 

Knedlo-zelo

Hele, zase opomeneme, jak se v originále tahle šlichta na talíři podobá šlichtě, který se říká Bavorská Klobása a tak. (Oni vůbec Bavoři žerou na zelí všechno.) Opomeneme i to, jak se strašně tyhle recepty podobají a čirou náhodou vznikly dost blízko sebe. Podíváme se na to trochu víc zblízka, jako vždycky, že jo.

„Podle inzerátu v dobovém tisku začal vepřovou se zelím nabízet jako novinku v roce 1862 jeden hostinský z pražských Příkopů. Sice tvrdil, že jde o staročeské jídlo, ale s naší lidovou kuchyní to nemělo vůbec nic společného.“ – Magdaléna Beranová. A jsou tu i další důkazy, totiž jedna z nejslavnějších kuchařek dané doby, Magdalena Dobromila Rettigová KNEDLO ZELO VŮBEC NEZNÁ! Stejně jako v přechozím případě se jedná o importovaný německý recept pro podpoření české národní hrdosti. Máme bejt teda na co hrdí – jeden recept ukradneme, druhej obšlehneme. Jéžiš…

A víte co je na tom všem nejhorší? Že jak bavoráci, tak my, k tomu chlastáme pivo, dáváme bramborovou přílohu, nedokážeme si to představit jíst lžící a nepovažujeme to zrovna za dietku. Naštěstí ale jak v pivu, tak v proteinech vedeme. (Párek se zelím… Buah…)

 

Knedlík

Už vás úplně vidim, jak si brečíte do klávesnice a monitor máte od nudlí a slin, jak vaše iluze o naší kuchyni umírají asi jako romantický představy dívky v průběhu prvního zásunu a stejně jako ten borec, kterýho moc netrápí, že o asi bolí, ani já nehodlám končit. (Jo, bylo tvrdý přirovnání.) Jak svíčkovou, tak knedlo-zelo si totiž nedokážeme představit bez typickýho čekýho knedlíku. (I do Prdelníku by se dal ten knedlík schmoustat).

Vzpomínám si, jak nám babča dělávala i knedlíky na sladko – vzala šišku houskovýho, narájela, posypala tunou moučkovýho cukru, půl tunou tvarohu, litrem rozehřátýho másla a pěti litrama žahouru (horkých povidel) a jez, parchante. Úplně vidim sebe, jak podobnou baštu budu v případech nouze, kdy mamča nebude doma a děcka budou mít hlad, dělat i já (jen bez toho cukru :D). A neni nic moc češtějšího, jak já, páč americky neumim, na dovolenou jezdim nejdál na Šumavu a nemam žádnýho exotickýho kamaráda. Člověk by si teda řekl, že to nejspíš fakt bude český jídlo, ten knedlík – a jak řekl jinej velkej Čech, Kelišová: „I prd, velebnosti.“

Rakouská, Bavorská, ani Tyrolská kuchyně by bez knedlíku prakticky neexistovala. Od středověku totiž germáni lepěj knedlík z housek a masa a považujou ho za hlavní chod, nikoli za přílohu. To až chudí Češi vyndaj maso a přidaj mouku, kdesi v průběhu sedmnáctýho století. A opět to má příbuznost s českým pokořením germánskou mocí (i ty Merkelo!) – Bílou Horou.

Navíc – dávno dávno před středoevropany požírali knedlíky z rejže už Čínamani. Brambor-knedl je sejm story. Takže ani tady body nenahoníme.

Hele – nemůžeme českýmu knedlíku upřít jednu věc – i když to neni první plnič pupíku z mouky a vajec, je originální tím, jak je blbě jednoduchej a chudej. Asi proto, ho máme jako přílohu – samotnej se nedá vůbec žrát. (Zkusil jste to někdo, hm? Samotnej knedlík? Teplej i studenej, vlhkej i tvrdší? V žádný formě se to nedá. Nedomrdlej lepivej chleba.)

 

Uzavřeme to. Ti, co považujou za český jídla třeba ještě Guláš, by si měli uvědomit, že plným názvem se mu říká Maďarský Guláš (dostal sek nám přes Vídeň); kdo má rád Staročeskýho Kubu, by měl zauvažovat, proč si myslí, že vařený kroupy s čímkoli byly jen a pouze u nás v dobách bez jiných, než kulturních hranic; blablabla.

Chcete něco, co je skutečně česká kuchyně, aby se ten příval slz zastavil? Okej- vynalezli jsme kynutý povidlový knedlíky, zasranej smažák a odpornou koprovku. To bych se rozeřval jak malá holka i já. Zalezte do kuchyní a vynalézejte jídlo, co nás nezabije, nebo nevydáví. Díky všem.

„Vskutku myslím, že švestkový knedlík je co do svého rodu ženská. Že náleží k slabému, ale krásnému pohlaví. Ty jeho měkké, oblé formy! Ta pikantnost! Ta okolnost, že teprv pak je člověku zcela dobrý, když mu dá člověk trošičku cukru! Ten starostlivě, samolibě upravený zevnějšek! … Ta měkkost a hladkost, a přece zase přitom příjemná těsta odpíravost! Ta vábná líc! Ta lahoda! Ta vůně! Píšu a sbíhá se mi v ústech…“ -Jan Neruda, 1 888.