Mýtus Maratonu

Asi všichni známe příběh o hrdinném Fillipidovi (pokud si to jméno pamatujeme), co po nenadálé porážce Peršanů běží v plné zbroji z Maratonu do Athén, oznámit na náměstí všem slavné vítězství – a sotva to udělá, zemře vyčerpáním. A protože nemám rád vytrvalostní běhání, podíváme se na tuhle storku zblízka!

 

 


 

Otázky

Položme si otázky:

Proč utíkat, když se vlastně nic neděje? Vyhráli, Peršané jsou mrtví, nebo na ústupu. V Athénách sice pár lidí trochu stresuje, jestli je za chvilku nepřeválcuje cizí armáda, ale ti, co mohli, se přece evakuovali, ne? A pokud o tom nikdo neví a město žije standardním životem, proč utíkat?

Proč tak důležitou zprávu oznamuje obyčejný voják? Copak celá armáda neměla někoho, já nevím, zodpovědnějšího? Důležitějšího? Nebo třeba na koni? 😀 Nebo se chlapec bez pověření velitelem rozhodnul spontánně dezertovat, aby mohl utíkat tolik desítek kilometrů? Nebyl by lepší nějaký systém poslů?

V plné zbroji? Protože na všech vyobrazeních ve zbroji je – byť to jsou všechno moderní tématické kresby. Běžel desítky kilometrů po vlastním území v krajině, kde teplota ve dne málo kdy klesá pod deset stupňů, spíš se pohybuje nad třiceti.

Proč letí na náměstí a ne za místním velitelem a vládcem? To je totiž vůbec nejzajímavější. Takže máme důležitou zprávu. Běží s ní nedůležitý človíček. Asi mu to příliš nemyslí, když si to všelijak komplikuje. A pak běží na nejrušnější místo v Athenách – mine stráže u brány, mine posádku na kraji města – letí tam, kde všichni vyřvávají a diskutují, aby si tam sám něco zařval do větru a umřel… Ještě, že někdo zaslechl, co chtěl říct.

Proč tak dramaticky? Protože celý ten příběh je trochu konina…


 

Odpovědi

Podívejme se na to akademicky: Athénské armády tou dobou dokázaly používat rozsáhlý signalizační systém. Užívali speciálních rychlo-běžců jako spojek k tomu navíc, kteří se bojů vůbec neúčastnili (byli příliš drazí). 40km běhu člověka nezabije, ani kdyby se snažil (navíc tak dobře živeného, jako byli staří Řekové…).

Feidipides (o kterém se, nevím proč, nemluví) zvládnul 240km za dva dny do Sparty pro pomoc – a stejně tak pak zpátky pár dnů před bitvou – což bylo pro jejich rychlo-běžce středně rychlé tempo…

Podívejme se do záznamů: Tehdejší historikové nic podobného nezaznamenávají. První záznam se objevuje až o 600 let po bitvě ve spojitosti s novou olympijskou disciplínou na počest „zapomenutého hrdiny“.

Buďme upřímní: Historka se líbí. Historka se hodí. Nikdo jí ale nebral příliš vážně, až na Michela Breála, který tak dlouho hučel do Piera de Coubertina, až do novodobých olympijských her zařadil i maraton. #SportovníMarketing. Dobrý ne?

Takže máme olympijskou disciplínu – založenou na lži.

A tak nějak to lidi stále běhají – a neumírají…