Sportovní motivovanost

Kdo nebouchá, nežije. Takovým mottem se řídí naprostá drtivá většina začínajících i závodních cvičenců (jo, je tam podobnost) bez ohledu na cokoli. Jejich motivovanost je na obrovské úrovni – stejně tak jako jejich cvičební zbrklost, sebedestrukční tempo nebo naprostá neznalost/ignorace obecných základů.

(ILUSTRACE)

Nemá cenu zde sáhodlouze rozepisovat jak hloupý tento přístup je – závodníci to ví a začátečníci to mají po celém internetu – řekneme si něco málo k tomu, jak se s těmito lidmi špatně pracuje především z pozice trenéra.

Není ani tak totiž problém v trenérským triku uprostřed klubu cvičence motivovat k tomu, aby makal. Stačí jen najít ten správný spínač, který se v krizových chvílích jemně pošimrá: „To chce vztek!“, „Baby, kámo, chtěj alfasamce!“, „Velkej, silnej, beze strachu!“ nebo „Když už to platíš, tak neutrácej za výmluvy!“ atd.

Problém je cvičence brzdit. Ano, brzdit. Kdykoli, kdy trenér řekne „Vole, neblbni, takhle se brzy odděláš“ – kouká cvičenec pohledem typu „Co to sakra meleš ty troubnére?!“ – A pokuste se pak člověku s takovýmhle pohledem něco vysvětlit.

Faktem zůstává, že většina začátečníků nechápe důležitost odpočinku. „Svaly musej růst: žrát, trénovat, trénovat a žrát. O ničem jiným to neni, trenére, a neříkejte, že ne. To byste mě zklamal – zrovna sem dal svý bytný výpověď, od zítřka tady i přespávám.“ Avšak svaly, drahouškové, rostou při odpočinku, trénink je jenom impuls k růstu; asi tak jako jídlo je stavební hmota, je potřeba čas, aby se sval vybudoval a narostl. A to může jen v klidu – ne když s ním furt škubu a tahám!

Já vím, že to bolí. Chceme víc potu, víc únavového třesu, víc motající se hlavy a pálejících plic. Chceme se cejtit jako zvířata, koupat se v nespoutanosti endorfinu, vytlačit z žil krev čistým hutným testosteronem, pořádně si zařvat, rozčílit se bez zjevného důvodu a příčiny – a pak to ze sebe taky hezky tvrdě dostat a tak do nekonečna dále, protože jedině tehdy se cítíme skutečně tací, jací se cítit chceme.

A tak se tvoří závislost. A závislost na sportu je tou nejhorší závislostí, která může být. Lékaři jí v počínajících fázích schvalují, výrobci doplňků a steroidů podporují a vlastní ego ji živí. A odvykačka – sedět doma na pr*eli a nic nedělat, je horší, než přestávat kouřit, protože když chci přestat kouřit, prostě se zamknu, zahodím klíč a nevezmu s sebou cigára. Ale kliky můžu dělat všude!

Takže u nováčků k této závislosti logicky dochází, aniž by o ní věděli. (Asi tak jako u mě v mých začátcích – mé koleno by mohlo vyprávět.) Mají obrovské výsledky, radost z dobře odváděné práce a nového životního stylu, několik nových přátel a stále vzrůstající sex-appeal, který v kombinaci s rostoucí hormonální hladinou patřičně využívají (a sociální sítě jsou pak plné zatínacích póz nahoře bez, nad kterými nezletilé slintají.)

Ale po dvou, třech měsících dochází k opotřebení. Tělo začne stávkovat. Nejdřív nepatrně – rádo si přispí hodinku, dvě. Potom znatelněji – začne pobolívat třeba právě to zlobivý, ošklivý, nepěkný, ale pořád vlastní koleno. Finále je pak mnohdy prostě totální sesypání se a ztráta postupu, potažmo pomalá ztráta výsledků. A jak to začínající cvičenec řeší? Nastaví si budík, koupí si bandáže a pak si zruší členství a nadobro „Sportem k trvalé invaliditě“.

Haló… vždyť to přeci vůbec není nutné… Chce to jenom (řeknu to vlastními slovy, dámy prominou) ve vhodný čas pustit koule a začít to řešit hlavou. Však on čas na to, chytit je, přijde znovu s dalším tréninkem. Ale je potřeba, jako ke všemu, přistupovat s rozvahou a klidem – nastolit rovnováhu. Poté bude tělo reagovat tak, jak chceme – harmonicky.

Ale já jako trenér před tím člověkem stojím, kolem bouchá kotouč o kotouč, vzduch je prosycen potem a sportovním sténáním, a on se na mě dívá tím svým zmíněným pohledem – a já vím, že než bych mu řekl první odstavec toho všeho, co jsem tu napsal, už by dávno nedával pozor. A tak mi nezbývá nic jiného, než mu říct, ať není pako – a něco si o tom přečte.

No a pak mu to napsat, aby si to měl kde přečíst.

A to je tak nějak celé. Z toho bych bručel.

Medvěd

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *