Pracovní sebezapření

Miluju lidi, co mají pracovní morálku. Respektive miluju takové lidi, kteří i přes vyloženou abstrakci spojení slov „pracovní morálka“ neváhají projít takovým peklem sebezpaření, aby se tomuto neexistujícímu ideálu svým činěním přiblížili.

Totiž 99% z nás pracuje pro někoho jiného. Prodává svůj život po 8 a více hodinách za určitou mzdu a zaměstnavatel mu ji mile rád odvádí, protože zatímco zaměstnanec maká, aby vydělával na nájem, zaměstnavatel vydělává na nemovitosti, aby je mohl pronajímat.
A aby to vše fungovalo, je potřeba mluvit právě o pracovní morálce, protože čím více lidí pracuje efektivněji, tím více si zaměstnavatel může dovolit jim platit – aniž by přišel o ještě větší zisky ze zaměstnanců samotných.

Tolik z lekce aplikované ekonomie. Hlavy vzhůru – ob odstavec výš jsem přece řekl, že takové lidi mám rád. A proč? Protože právě tito lidé jsou mými nejčastějšími klienty.

Není to ani tak tím, že by snad měli tolik peněz, nebo že bych si je přímo vybíral podle životopisu, potažmo se na ně specializoval na odborech práce. Je to tím, že tito lidé – na sebe kašlou. Jednoduché, že?

A pracovní morálka samozřejmě není jen ve vztahu zaměstnanec – zaměstnavatel. Né, je i tam, kde bychom ji nečekali: matka – dítě, student – škola, hospodyně – binec v baráku, otec stavějící pro rodinu dům – rozpadlá barabizna z roku 45, procházející rekonstrukcí na hypotéku.

Kdekoli, kde se objeví pracovní morálka, má člověk automatickou tendenci k dokonalému sebezapření. „Mě se nechce“ a udělá to; „Už na to nemám“ a udělá to; „Jsme zničený ještě z minula.“ a i tak to jde udělat; „Sakrapes, už zase, ok.“ – to vše je klasika. Ale máme zde i jiné, mnohem zajímavější zlozvyky: „Nemám čas, dám si něco rychlého.“ tedy KFC; „Jsem tak upracovanej, že si dám něco málo, abych se nepozvracel.“ tedy vysílenému tělu po celodenní práci jeden bílý jogurt; „Sakra, vždyť já celej den u toho nepiju!“ dojde člověku po prvním zatmění zraku (!); „Promiň, mami, nedošlo mi, jak se učím, že jsem měla od rána jen jednu Delisu.“ – řekla dívka, studující na maturitu, večer…

A to se bavíme o laboratorním prostředí, ve kterém se nachází jen někteří. Zkusme říct zaměstnavateli bejku, je devět, musím jíst. Zkusme si uprostřed přednášky začít třepat proteiňák. Zkusme na šéfovo pokus vnutit nám přesčas odpovědět promiň, mam trénink.

Všichni, celá populace, při takové situaci stáhnou gluteáty tak těsně k sobě, že by ohnuli víčko od piva – a jídlo, trénink, nebo odpočinek v rámci peněz, bezvýznamného plus u nadřízeného, nebo workoholismu, oželí – ožulí.

A já je pak samozřejmě vítám v gymu, hrozím se při úvodní konzultaci nad jejich životosprávou a oni mi argumentují, že jinak to prostě nejde.

Vážení
je to vaše tělo. Jiné už mít nebudete, vyměnit nejde, kupovat ho nikdo v daném stavu nechce. Vzhledem k tomu, že někteří z vás hodlají ještě pár let žít, bych doporučil zkusit dělat něco pro to, aby oněch pár let žitím opravdu bylo. Třeba jíst, pít, trénovat, odpočívat, správně spát.

Je mojí prací vám to říct, je mojí prací vám s tím pomoci. Na jednu stranu by někdo mohl argumentovat, že se právě připravuju o klienty, když jim říkám, co nejspíš dělají špatně – na stranu druhou je to stále jedno a to samé – a já raději, než dělání z mumií lidi, dělám z lidí bohy ;).

Takže v rámci svého osobního života, v rámci jeho kvality a délky, lidé s pracovní morálkou, buďte morální i k sobě. Nebo se vám to vymstí a namísto toho, abychom se viděli za účelem získání parádního těla, se uvidíme za účelem získání alespoň chvílky klidu od bolesti zad a zácpy…

A to je tak nějak celé. Z toho bych bručel.

Medvěd

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *