Odborníci přes hlavu vzatí

Je až s podivem, kolik lidí má tendenci myslet si, že trénovat druhého člověka je věcí snadnou, lineární a k provedení vcelku jednoduchou a bezproblémovou. Stávám se mnohdy, k mé (a mým nervům) smůle, svědkem různých komických a tragikomických výjevů, kde se jeden hubený kluk snaží přesvědčit druhého hubeného kluka, že tímhle naprosto nevhodně vybraným (a špatně provedeným) cvikem získají kýženou svalovou hmotu raz, dva – až osm opakování.

Obecnou poučkou je, že než-li se kdokoli dotkne činky, měl by na sobě alespoň dva měsíce pracovat s vahou vlastní. Chlapec, který neprovede jediný poctivý klik – kroutící se na bench pressu s prázdnou osou – nejen že vypadá dostatečně komicky k tomu, aby se ve fitness centru už nikdy neobjevil, ale zároveň efektivně pracuje na svém osobním postupu – směrem ke zmrzačení.

Časopisy, které se mladé cvičence snaží přesvědčit, že předkládané anabolicky nahoněné postavy lze získat jednoduchými cvičebními programy a nejnovější řadou předražených doplňků, motají těmto nezkušeným a ve věci nevzdělaným hlavy, a co hůř, „vzdělávají“ pseudo-znalce v oboru, kteří mají poté pocit, že po přečtení dvaceti až dvaadvaceti čísel daného časopisu, mají právo na to, začít si říkat osobní trenér.

Opomenu fakt, že já osobně jsem se na tuto roli připravoval od dvanácti let několikrát týdně a v závěru tři roky na vysoké škole; zásadní otázkou je – opravdu se může z člověka stát pouhým čtením časopisů a osobní zkušeností odborník?

Ano, kupodivu všech, co nyní čtou, ano, ale jen a pouze na provádění určitých cviku, jezení určitého jídla a očekávání určitých výsledků. Dotyčný chápe význam akce a reakce a naučil se jistým způsobem se svými znalostmi manipulovat, ale má tak dokonale úzký pohled na celou věc, klapky na očích způsobené pouze lineárním vzděláním, že pokud mu do praxe přijde člověk abnormální (chápejme po zranění, nemocný, podrpůměrný, nadprůměrný atd.) – neví si rady.

A aby dotyčný neztratil tvář a renomé, rozhodne se přijmout i takovéhoto cvičence, protože naše práce je pouze o jménu. A ve většině případů poté pracujeme na efektivní výrobě invalidní populace.

Všimli jste si někdy, jak všichni tito odborníci nosí bandáže kolem velkých kloubů, jejich cvičenci postupem času také – a všichni říkají, že to ke sportu prostě patří?

?!

Tákového odborníka bych si vzal na slovíčko stranou – a přes hlavu nějakým těžším kotoučem po ruce. Nejdůležitější je vždy si uvědomit, že občas se vyskytne věc, na kterou nemám. Trenér především by měl být dostatečně uvědomělý na to, aby dělal svaly, ne problémy. Aby pracoval na lidech, nikoli na egu.

A to je tak nějak celé. Z toho bych bručel.

Medvěd

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *