Rozhodla jsem se, že sepíši, co jsem pociťovala a zažila, protože bych jednou ráda měla tyto vzpomínky živěji zaznamenané. Kdo mě zná, tak ho nepřekvapí, že článek není stručný, jasný, pouze na jedno téma a že nezačíná předáváním ocenění – bude to vyloženě cesta minulostí jedný (tehdy) malý holky, co má ráda velkej záhul ;). Přeji příjemné čtení a plno pozitivních pocitů.

Trojboj; Proč já a trojboj?

Doma to nesnáší. (A je to asi tak u všech rodin normální.) Vždy viděli, že jako osobnost tíhnu k silovým sportům, ale: Jsem jejich malá holčička, mám být baletka nebo chodit na kardio a tvarovat zadeček do bikinek – ne zvedat železa jako to dělají chlapi!

No, dobře, upřímně – balet jsem taky jeden čas dělala, jsem prkno/ dřevo/ špalek; vystřídala jsem mnoho sportů (dokonce jsem dělala i breakdance :D), ale brzy jsem končila, protože nedokážu chytit rytmus a zapamatovat si sestavu. Třebas jsem nějaký neobjevený dis- (Disrytmik? Disdancing?), ač po absolvování VOŠ mám DiS tak jako tak neodepsatelně za jménem :D.

Hledala jsem se celý život, dělala jsem atletiku, plavání, jeden čas curling, věnovala jsem se ve volném čase kolu, bruslím, lyžím, znáte to, byla jsem pro všechny sporty, už si to asi ani pořádně vše nepamatuji.

Pokud jsem v něčem v životě ale opravdu zářila, bylo to lezení na umělých stěnách a závody v tomto sportu na obtížnost. Lezení pro mě bylo číslem jedna asi 4 roky, kdy jsem vyhrávala nejrůznější závody v Čechách a celkem se o mně mezi lezci i vědělo.

Lezení bylo na hlavu (nebylo pro blbce, pokud člověk chtěl vyhrát), bylo silové a zároveň dokonale komplexní; bylo zapotřebí, aby se člověk překonával a to neustále. A aby byl srdcař – všechno tohle pak mělo skvělé výsledky, pokud to bylo a klapalo.

Proč jsem s něčím tak super sekla?

Eh, no, období, životní období, myslím si. Prostě konec  – šlo se dál. Něco jako, když z jedné školy jdete na druhou anebo, když končíte školu a začínáte pracovat, nebo když se vám v životě ocitne dítě a už nejste jen vy a partner, někdy hold – bez ohledu na dokonalost momentu, období – je čas jít dál a neznamená to, že váš krok kupředu je špatný anebo, že v budoucnu bude hůř…

Upřímně – hlavní důvod byl, že bych už asi nezávodila a trenérka maličko přeonačila přístup… Když dlouho trénujete, máte trenérku a tým, a znáte své hranice. Je zcela zásadní, aby pro dlouhodobost vašeho věnování se určitému sportu – tyhle věci držely a nerozpadaly se.

Je to jako sem tam nějaký ten pár mladých lidí, který neustále mluví o tom, že před svou první láskou, se kterou jsou od svých např. 15 let – neměli nikoho a neustále jim vrtá hlavou nejistota ohledně toho, co chtějí, protože si nevyzkoušeli, co nechtějí a co se dále ještě nabízí.

„Začali jsme brzy, vybrali jsme si dobře, ale taky to nebylo navždy.“ Trenérku jakožto většinu trenérů, které jsem poznala – nakonec přemohla touha po množství na úkor kvality. Malý tým, který by hodně moc kvalitní, ale stagnoval v růstu, protože již byl na svém maximu, maličko upozadila a začala trénovat desítky nadějných začátečníků.

Bez trenérky to nebylo ono. Když mi řekli, že jsem už moc stará, abych se účastnila věkově omezených kategorií a že pro mě zbývá už jen Český pohár s kategoriemi muži a ženy, tak jsem bez podpory odmítla dále pokračovat. Věděla jsem, že na těchhle závodech budu nic a že výš už to nejde. Měla jsem prostě ten pocit a nevěřila jsem si, mrzelo mě to, tréninků začalo být míň a míň, nakonec jen já a dvě holky: postupně jsme opustily trenérku, ona nás a byl konec. Jsme stále v kontaktu, ale lezení už je mimo.

No a pak jsem ale samozřejmě cvičila dál :). Vše možné, box, kickbox, zkusila jsem si, jaká je Zumba, Spinning, Pilates, Jóga, TRX hodiny, břišní pekáč apod. 🙂

Končila jsem nakonec u kruhových tréninků. Ty mi hodně sedly. Nejdříve jsem navštěvovala dvojici chlapů kolem 25 let, kteří si pronajali dvě tělocvičny na Žižkově, které spadaly pod mou základku a tam nanosili vždy nějaké pomůcky nebo si zapůjčili, co tělocvična poskytovala. Bylo to super, byli blízko, cenově dostupní a já se při i po cvičení cítila skvěle, jenže pak jim na to lidé začali kašlat a oni to kvůli financím vzdali. To mě moc bolelo, ale hledala jsem dál.

Našla jsem supr kruháč na Balkáně, kde ve starém Sokole jeden chlápek, který se předně věnuje spolu s celou svou rodinou krav maze, pořádal v jedné z velkých tělocvičen tréninky.

Se svými klienty si vytvářel silné pouto, uměl dát pusu, zařvat, pochválit i pokárat, podat ruku, bavit se i na jiné téma, než jen cvičení, měl celkem fájn názory a naše komunita lidí, která se pravidelně scházela byla hodně moc různorodá, ale moc moc fájn.

Byly tam fit starší ženské, namakaný či tlustý dorost, pár malých děcek a i rozpadlých robokop staříků, které si představíte, jak na každý trénink berou ty samé hadry a páchnou dva metry kolem, jenže – stejnak je vám mezi těmahle lidma dobře, protože si na nic nehrajou, někteří to všechno prožívají, mají cíl, někteří se jdou jen pobavit, vyplnit čas a neřeší, zda zhubnou, zda budou mobilní; jako celek směs toho i toho vytvářela velice uvolněnou atmosféru. Trenér si nás všech jednotlivě všímal a věděl, jak se to má dělat, kladl důraz na techniku a tím si mě získal, protože já chci cvičit celý život, nejen v mládí, že…

No a jak se posralo tohle:

Pan trenér si řekl, že si udělá kurz Káuče :D. Změna přístupu, rozšiřování klientely, ztráta atmosféry a duše. Když jsme cvičili venku, byli jsme jak cvičící reklama, kdy – kdo se zastavil, toho verboval. Snažil se mi vevrtat do hlavy, že ho potřebuji a sama si nevím rady, že potřebuji jeho pomoc, a pak budu super-žena.

Ne – tohle ne, já nejsem na matfyzu, ale kretén taky nejsem.

No a jelo se dál.

Zkusila jsem hledat něco, co nenabízí kruháč, ale věnuje se tělu komplexně a začíná u cvičení s vlastní vahou těla, než se do pracek chytne železo.

Našla jsem. Našla jsem Železnou Kouli.

Na internetu jsem si vyhledala cestu k pobočce na … tuším – Praze 1?

Byl večer, padala tma a poprchávalo, nemohla jsem to najít, nikde reklama, šipka, dveře, nic. Jsem velice špatná v orientačních bězích. Hledala jsem, jak se dalo, číslo popisné odpovídalo podivné staré budově, která ale neměla žádný z vchodů označený, šla jsem do průchodu mezi budovami, kde se mi moc nelíbilo a byly tam viditelné jedny mříže, které i bez klíče byly průchozí, zkusila jsem to. Pak tam byly schody nahoru, točivé schody, ani nevím, proč jsem něco tak podezřelého zkoušela sama v tmavé Praze, no, ale když jsem byla zhruba ve ¾ schodiště – na stěně byl nasprejovaný jeden malý černý ketl. Super, fakt zcela jasná cedule, co a kde je, kterým směrem se vydat; bylo mi jasné, že tohle není místo, kam někdo chce, aby chodili lidé. (Minimálně tehdy…)

Pokračovala jsem a malé ketly vedly k neoznačeným podivně vypadajícím dveřím. Vešla jsem dovnitř, stále žádný nápis, až pak chodba, kde někdo procházel a koho jsem se konečně mohla zeptat, zda jsem správně a ano, prý jsem v Železné kouli. Tak ok – tenhle první dojem nebyl nic moc. Šatny maličko hardcore, všude celkem zima, ale tak, nejdu na pole dance, očekávám pach železa a sem tam nějaký ten pot či špínu, a jo, přesně o tom byla následující místnost:

Lidé uvnitř byli převážně hubenější, šlachovitější a intelektuálnější, přišlo mi. Jo – všímali si mě, za to mají plus. Jo, snažili se mi vysvětlovat cviky a hlavně to, že si musím nosit notýsek na to NIC, co zatím ovládám, abych věděla do budoucna, že se to NIC zdokonaluje a mohla si zapisovat množství vynaložené snahy. Také mi bylo vysvětleno s nohama na stole (ne mejma), že je Koule jakási škola pohybu a vše se musí nejdříve naučit hlava a až pak to může tělo dobře zopakovat.

Upřímně? Cenově ani časově mě to nelákalo. Celá Koule na mě nezněla moc odpočinkově, spíš jako seminář za těžké prachy. Rozhodně není špatná, ale nesedla mi. To je spíše mnou, než Koulí; techniku měli, ví, co dělají :). Tehdá se měli někam stěhovat, no a tak jsem tam byla jen jednou.

Mezičas jsem vyplnila překážkovými běhy. Bylo to něco, co mě ohromilo hned, jak jsem to viděla kdesi na internetu. Vypadalo to silově, akčně, nabité zážitky, populárně zpracované, narvané lidmi a obecně prostě WOW. Jo, to jsem chtěla. Startovné, registrace – sice byly hodně drahé, ale ušetřila jsem si. Ať už je to komerční jak chce, ať už peníze jdou do čehokoli, věděla jsem, že těchto peněz nebudu litovat, pokud mě tam čeká to, co je na videu.

Nekecali. Můj první překážkový běh byl Spartan Race ve Stromovce. Druhým překážkovým během, který jsem absolvovala, byl Predator Race na Monínci. Pak jsem si dala Gladiator Race v Holicích a nakonec Predator Race na Klínovci.

Válení se ve studeném smradlavém bahně ve tmavém lese, běhání do velkého převýšení a i z prudkých kopců, brodění se ledovými potoky proti proudu vody do kopce v lesích a stínu, chvíle na prudkém slunci a nepříliš stabilních kamenných kopcích, plavání v čemsi jako rybníku – no uro-infekce na sebe nedala dlouho čekat – a tak už běhat nebudu 🙂

Držím palce všem, kteří běhají překážkové běhy a vše bedlivě sleduji. Mám to stále tak moc ráda.

Doma jsem pak hledala dál.

Našla jsem Arenu, šla jsem se tam podívat (jo – najít to je maličko snazší, ale cesta také není podobná cestě do BBC).

Stará Petro-pobočka nepůsobila nijak nablejskaně ani čistě, ale bylo tam to srdíčko a to bušilo na dálku; na recepci někdo byl a zároveň nebyl, nehledat toho dotyčného – nevšimnete si, že tam je. Dostanete info o tom, že pokud jste tam poprvé, tak by bylo celkem fajn, kdybyste vypsali vstupní dotazník, ale co bude dál?

(Medvěd tam tenkrát už pracoval, čili jsem měla domluvený vstup zdarma, to bylo příjemné, ale myslím, že tak jako tak by na této recepci po mně nikdo nechtěl ani korunu :D.)

Pokračovala jsem, dle pokynů do šaten, hodně, hodně malé prostory, kde maličko něco chybělo: skříňky byly otevřený a chyběly klíčky.

Dle všeho asi tuším, kde se bude odehrávat vedená hodina, vypadá to na barevnější prostor plný tatami, v převaze je červená a bílá barva. Nějaké postarší rádio. Možná něco jako tablet? Žebřík na ručkování. Jo, pěkný, né úplně čistý, ale pěkný.

Kolektiv se začal slejzat a dle triček s potiskem Areny bylo i celkem snadné poznat trenéra. Trenéři si všimli, že jsem nová, došlo mi, že lidé zřejmě chodí pravidelně a dlouhodobě; měli zájem – soustředili se na mě, byli to dva mladí kluci #KubaaDejv.

Jejich přístup mi byl velice sympatický :). Hodina začínala kolektivní rozcvičkou v kruhu s důrazem na techniku. Prvky Primal Move, potom silové cviky, cviky na koordinaci, koncentraci, core apod. Hodina byla jasně složená jak z pokročilých, tak z nováčků nebo méně pokročilých, trenéři se rozdělovali a střídali, aby závěr hodiny měl každý jinačí, dle svého stupně pokročilosti a zároveň, aby měli pod kontrolou techniku všech.

Byla jsem nadšená, takhle to nikde jinde, kde jsem kdy byla, nevypadalo. Měla jsem dobrý pocit, moc :). Dokonce jsem sem tam byla pochválena za sílu a za nějakou tu dovednost; prý, že je vidět, že něco dělám. Vypadalo to, že já zaujala trenéry a mě zaujala Arena jako místo a i Arena jako koncept. Odcházela jsem přes recepci pro jednu tu kávu a cennosti s vědomím, že zde nejsem naposledy.

Zanedlouho se začala tato Petro-pobočka rušit z mnoha důvodů. Dalo se vzniknout nové pobočce na Kloboučnické, nedaleko původní Areny. Plány na to, jak má vypadat, neměly dle mého chybu. Co pro mě bylo asi nejlákavější? Celé téma té maličké tělocvičny se mělo točit kolem džungle a šplhání. Všude měla být zvěř, spoře odění silní a hezcí lidé, temnota spolu s přírodou a spousta pomůcek na lezení, ručkování, šplh apod. Přesně něco pro mě!

A tak tomu i bylo. Vznikly tedy Nusle. Samozřejmě, že to trvalo, než byla pobočka se vším všudy kompletní. Ze začátku, a na to si jistě věrní klienti pamatují, zde bylo mnoho rozdělaných věcí a plánů.

Já osobně jsem se přes Medvěda dostala k práci na recepci. Nešlo ale jen o podavače klíčků, jak si mnozí představovali. Vedení jsme měli pouze na drátě. Ze začátku nebylo ani na kamerách, a tak jsme vlastně, dalo by se říci, měli svou “vlastní pobočku tělocvičny ve své správě“. No a užívali jsme si to, tvrdě makali i neplaceně přes víkendy, ale užívali si to :). Bylo to naše miminko a byli jsme na ni hrdí :D.

Hodně jsme si tam mákli, jak my – tak zbytek Areny. Zbytek Areny plus vedení se ale spíše soustředilo na mnohem větší boom, který měl vzniknout a tím je právě Arena Pavly Kladivové v Jinonicích. Je to pobočka laděná do černočervena, oproti Nuslím, které jsou spíše zeleno-černo-šedé. Jinonice, dále Jino, měly být mnohem větší a zaměřenější na vícero věcí (např. zde mělo fungovat i MMA, kardio zóna, lepší pódium, kruhové tréninky, lekce vzpírání apod.).

Bylo hned na první pohled znát, že více peněz a pozornosti padá na Jino, ale Klobouk si stále zachovával mírný nádech toho, co měla ušmudlaná základna srdcařů – co měla, Petro.

Já jsem tedy začala cvičit, pracovat i trénovat sem tam nějakého klienta v Nuslích na Klobouku. Milovala jsem to tam. Hlavně jsem milovala žebříky, visely ze stropu a dalo se na nich blbnout. Měla jsem na nich pocit, že jsem blíže tomu, co jsem zbožňovala – lezení.

V Areně se dalo najít mnohé. Konkrétně v Nuslích byly v silové zóně různé osy (20 a 15kg), pódium (fórovější, ale bylo), jednoručky (macaté, sexy s pogumovanými konci bez kotoučů), velké kladivo, klece, bradla, hrazdy, kettly všeho druhu i velikých vah, pytle s pískem, medicinbaly, slambally apod. Ale jinak zde našli místo i milovníci kardia, měli jsme švihadla, vesla – od kterých se z důvodů celkového konceptu a nedostatku místa časem upustilo.

Mobilita jako taková hodně využívala plyo boxů různé výšky, gum různé tloušťky, šířky, odporu, tyčí na protahování, malých kotoučků, rollerů různých velikostí, malých masážních míčků apod.

Dále tělocvična poskytovala tatami, kde se převážně konaly vedené lekce mobility či funkčního tréninku. Postupem času nebyl žebřík u stropu jen v této části, ale vedl přes celý gym, který je do tvaru písmene „L“ a vyskytoval se zde v mnoha variantách: mohli jste lézt vodorovně, do kopce, z kopce, nízko nad zemí i vysoko nad zemí…

Samozřejmě, že jsme měli i posilovací kolečka, lišty pro lezce na posilování šlach i různé kolíky do zdi i na žebřících, což znám z překážkáčů – začali přidělávat kruhy, po kterých jste se mohli pohybovat horizontálně z kolíku na kolík vždy rozhoupáním se a přenesením váhy – úžasná vymoženost.

V Areně jsem zkusila vše možné, co Nusle nabízely. Zkusila jsem Crossfit, Silové tréninky, Funkční tréninky i mobilitu. Kruhový trénink se v Nuslích taky organizoval, ale neměl úspěch – skladba cvičenců v Nuslích prostě není kruháčová. Dle mého názoru je to i dobře, prostoru je málo a nemám ráda namačkané kruháče. Ideál byl kdysi ten Balkán, tam se člověk na nikoho nelepil, když cvičil to své.

Od dob Areny jsem si založila Trello. Nejde tam o fotky ani o chat, jsem diářo-mil, což vede i k tomu, že mám různé aplikace a nyní i profil se zaměřením na pořádek ve věcech a na poznámky různých druhů. Píšu si tam všechny problémy, techniku, tréninky, mám ve všem větší přehled a i náhled do historie pro porovnání, sledování progressu i zhoršení se… Doporučuji :).

Cvičila jsem zhruba ten rok v Areně, v Nuslích. Chodila jsem cvičit, sem tam do školy a na brigády, po škole pak do práce a na brigády, starala jsem se o domácnost, psa a Medvěda.

Bylo to v pohodě, ale věděla jsem, že něco mi moc chybí. Celé to cvičení bylo pro novou dovednost, pro zdokonalování se, pro větší sílu, lepší mobilitu, setkání se se skvělými lidmi u něčeho stejně tak skvělého jako je cvičení. Těšila jsem se vždy i na ty prostory v Areně, které nepochybně mají svou silnou atmosféru. No ale? Závody? Nějaký cíl? Zaměření?

Stále jsem sahala až moc zeširoka po všem, a tak jsem v ničem zásadně nevynikala. Ne tak moc, abych byla spokojená. Řekla jsem si – ok, nyní už v lezení závodit nebudu, ale co takhle závodit v něčem, v čem se rok zdokonaluji? Nic mě nenapadalo. Jedině crossfit, ale na to nebyla fyzička, anebo strongmanské soutěže? Tak, asi dalo by se.

Jenže pak jsem slyšela někoho mluvit o trojboji a došlo mi, že… proč se na to také nezačít připravovat? Věděla jsem, že síla stoupá pomalu, že pokroky v trojboji nejsou tak úplně nejrychlejší a že technicky to chce mít vše dobře ošéfované, naučit se efektivně dýchat, vědět, kde má člověk hranice a které dysbalance mobilitně vylepšit.

Tohle já měla za ten rok naposlouchané i nakoukané. Sílu i predispozice k jejímu růstu mám, touhu po zlepšení se taky, mělo by to jít?