Tak je tomu tři měsíce od chvíle, kdy jsem začal zase s judem. Dal jsem si trochu na čas a pořádně si oprášil formu zápasení bez oplácávání. U čistýho grapplingu bez postojových technik jsem nebyl několik let, ale díky Pentě a díky opakovaným sparingům jsem toho zase tolik nezapomněl. Pojďme se podívat na to, co považuju za stěžejní – a co se mi v posledních měsících mnohokrát potvrdilo.

První, co každej lepší trenér při grapplingových tréninzích se svěřencema provede, je kvalitní rozcvička. Tu je těžký definovat, protože každej z trenérů má jinej přístup, ale co by měly mít všechny rozcvičky společný je rozhýbání zad, velkých kloubů, krku a okrajových částí, tj. nohy od kotníků po palec a ruce od zápěstí po poslední článek malíčku.

Ve vršovickým Sokolu jsou pak navíc i vychytávky typu převalovaček. Borci si lehnou na jednu stranu gymu, čapnou se třeba za rukáv – a dělaj přes sebe sudy na druhou stranu gymu – za škubací snahy překulit druhýho co nejefektivnějším způsobem.

1) Postupná snaha o silnější osifikaci namáhaných kostí cvičenců je dokonalej případ postupný, nenásilný prevence; začlenění do tréninku ihned do rozehřátí na začátku nebolí – a nehrozí přetížením; když se ti po hrudním koši bude třikrát týdně válet devadesáti kilovej chlap, těžko ti pak někdo zlomí žebro v nůžkách nebo hákem.

U BJJ je typickej start nácviků i sparingu vždycky formou “vlez na mě a zažij smrt”. Pro pilování nasazování a využití techniky je to docela vyhovující, ale vždycky mi tak trochu vadilo startovat z umělých pozic. Kdy se v zápasu stane, že je na mě borec klečmo-obkročmo, jak Medvědice, když se zhasne, a čeká, než mu zkroutim haxnu?

Naproti tomu většina sparingů i nácviků u Juda startuje v postoji. Čapnu borce za rukáv. Čapnu borce za klopu. Dvakrát si s ním škubnu a už letíme na držku. (Spáruju s černýma páskama, abych se něco naučil, takže většinou prostě letíme oba, než jenom on. :D) Přistaneme, jak nás gravitace a točivej moment složí a teď je potřeba se přizpůsobit situaci.

Hodně technik Juda a BJJ se prolíná. Hlavně v těch základech. Na stranu druhou některý techniky u Juda vyloženě fungujou jenom na protivníka v Gi. No-Gi tam neznají, což pro MMA může situaci komplikovat.

2)  Každopádně kombinovanej zápas není jenom o postoji a pak polehu. Má i cosi uprostřed – kouzelnej okamžik, kdy rváči ještě nejsou na zemi – ale už nejsou v postoji. Něco mezi wrestlingem bez ground&pound a řecko-římským zápasením (a že i to jsem dělal v Sokole Vyšehrad). A kdo neumí tuhle fázi, musí se víc snažit v tý následující a víc sází na štěstí – a to je vrtkavý. Shozy a podrazy jsou nejvíc podceňovaný kdekoli, kde se netrénujou čistě jen shozy a podrazy. Chyba.

Co mě od tréninku vždycky zdržuje nejvíc je kombinování se silovým tréninkem. Jsem Slugger. Nezapírám. Kamkoli, kam vlezu, mi po patnácti minutách říkaj, že je pěkný, že mam páru, ale potřebuju i techniku. 😀 Zvedat váhy je pro mě stejně důležitý, jako mlátit lidi a nerad kvůli jednomu omezuju druhý a tak dál.

Nicméně co je zvedání vah. Neustálý tahání desítek kilogramů několik hodin týdně především v prstech a dlaních. A co je grappling (nezávisle na stylu). No to samý, že jo! Takže najednou má člověk pazoury v zápřahu vlastně denně, nepočítaje v práci klikání do počítače – a doma klikání do počítače, atd. Výsledek? Postupný přetrénování.

3) No a to je poj*b – když v grapplingu, kde jde jenom o stisk, přicházíš o stisk, těžko něco zmůžeš. Chvíli jsem koketoval s trhačkama, ale to ti akorát postupně likviduje svalovou strukturu úchopu, byť je přetížená. Řešení? Je bolavý, ale jiný neni: Zvolnit. Pokud taháš váhy i lidi, na vahách sniž zápřah, na lidech sniž tempo. Prostě místo tří opáček dáš pět až osm a namísto sparingu (po judistickým: randori) jedeš nácviky. Chceš se zlepšovat, ne neustále si něco dokazovat. Zranění tě neposune.

A když jsme u těch bebíček, co je na judu největší nás*r? Není trénink, kdy by sis něco nesedřel! Zlatý MMA! To člověk chodí domu s modřinama po xichtě, natlučenýma žebrama, sešoupanýma loktama, ale nikde nic neteče. U juda si dvakrát třikrát dobře poskočíš po tatami a máš na nártu ránu dva krát dvě čísla – ze který neteče krev, ale takovej ten lepkavej sajrajrt, jako když si strhneš puchýř. Prostě sis sundal vrchní vrstvu kůže, spodní zůstala, do krve to neni.

No a tahle rána mokvá. Furt. Neustále. Proroste ti ponožkou po dvou hodinách chůze po městě. Sundáš si ponožku – a tím si to strhneš nanovo. A to se opakuje. A mě se to třeba opakovalo tak často, že sem si pak strhnul i tu druhou vrstvu kůže no a to už bylo krve jak z vola. (Celý léčení trvalo tři týdny, tj. 12 vynechaných tréninků!!!)

Ale příběh jede dál – víš jak máš to měkký maso na okrajích nehtů – směrem od nehtu na bok prstu? To si při škubání s tlouštíkama odtrhneš od nehtu, ani nevíš. A když si hovado, jako já – nevšimneš si toho. Zanase se ti to. Hnisá to – a pak si vymačkáváš cosi bolavýho na prstu, teče z toho cosi barvy nahnilý kukuřice – ale kdybys to neudělal, nezmáčkneš na klávesnici ani mezerník. Nemluvě o obrácených nehtech, když si je neostřiháš…

4) Nejlepší kamarádka grapplera je tejpa! Cokoli se dá omotat – omotej. A to je celej příběh. Znáš to populární memíčko “Judo hands”? tady ho máš.

 

 

No a co tě pak na konci tréninku zahřeje u srdíčka? Že je konec. Já se většinou došourám do šatny, tempem devadesáti-letýho seniora na heroinu se pak šourám na barák. Tam se totálně zničenej na chvíli položim do sprchy a nechávám tělo trochu doplnit hladinu glukózy.

No ale ještě před tím, drahouškové, je jedna dost podstatná záležitost – říká se tomu mobilita a používá se to pro regeneraci.

5) Většina cvičenců po vydatných 100 minutách grapplingu, libovolnýho stylu, rádo opouští prostor s pocitem vítězství, že vůbec přežili. Ale tohle neni-tvůj-případ. Slugger neSlugger, máš ještě deset minut zkontrolovat, kde tě to tahá, kde je to namožený a kde to potřebuje trochu pomačkat. To je jedno, že ostatní jdou domu, že pod tebou bába začíná vytírat gym a že doma tě čeká dobrý jídlo – neosír*j to. (Sem to rozepsal třeba i hýr.)

 

No a víte, kdo má třeba v judu olympijskej kov?