Z chlapce chlapem – charakter sportu:

S postupem z kmenové společnosti do společnosti industriální docházelo postupně k upozaďování principů mužnosti a povinných zkoušek dospělosti, kdy moderní doba, definovaná zrušením povinné vojenské služby, omluvenkami z již tak dost zdecimované tělesné výchovy a nadpoloviční rozvodovostí párů, je již pouhým cárem toho, co kdysi produkovalo tvora, který by se dal nazvat chlapem. Současní jedinci mužského pohlaví dorůstají ve světě, který po nich nepožaduje nic než konzumentarismus, placení složenek a hledání řemeslníků na googlu. Termín „zlatý český ručičky“ se nám tak postupně s vymírajícími předchozími generacemi, co budovali stát (ať už po válce, po šedesátým roce, nebo po devadesátým) postupně zanáší nánosem neschopných chlapců, kteří s charakterem dítěte vydrží až do svých čtyřiceti let a k rázovému dospění dopomůže pouze smrt posledního z rodičů. Aniž bych chtěl politicky nebo sociálně apelovat, mým názorem je, že charakter muže tvoří zkušenost se sáhnutím si na dno. A tady se dostáváme nikoli k sociálním revolucím, ale – jak jinak – k tomu pohybu.

Nejde o to, bejt chlupatej; nejde o to, mít tři tisíce přátel na FB; nejde o to, mít peníze; nejde o to, stylizovat se do role drsňáka. Charakter muže můžeme definovat jako morální jádro osobnosti, orientovaní k sobě samému – vytvářející a vyrůstající ze svědomí a sebevědomí. Zatímco vnější potřeba pochvaly a emocionální nestabilita se začíná stávat mainstreemovým problémem mladších generací, protože interní sebehodnocení chybí, můžeme na opačné straně spektra, u sportující mládeže pozorovat trend zcela odlišný – tyhle děcka totiž za život už několikrát něco dokázaly. Ať už je to uběhnutej kilák navíc, nebo zlepšení se o pět kliků, je tam duševní materiál, který plní pomyslnou nádobu potřeby naplnění. Z této nádoby poté získáváme pocit smyslu snahy, jistou dávku vědomí o vlastních hranicích (včetně toho, jak je posouvat a jak je překonávat) a samozřejmě si zde pěstujeme do budoucnosti jistou schopnosti neposrat se z toho, co příjde – nazývejme to duševní odolností. (Na její změření existuje test MTQ48 – zde.)

Vrátíme-li se ke kmenovým společenstvím, (blbové by je nazvali primitivní,) stáváme se svědky mnoha zkoušek dospělosti, které pasují dítě do světa dospělých, ať už v mužském, nebo ženském podání. Na méně rozvinutých kontinentech je můžeme sledovat dodnes. Společným jmenovatelem je náročnost, míra rizika a dosažení jistých fyzických i psychických limitů. Jdi do lesa a přežij tam týden. Vylez na nejvyšší skálu a vrať se s větví z posvátného stromu. Skoč z útesu. Nevracej se, dokud nebudeš oděný do kůže šelmy. Zabij nepřítele republiky. A tak dál.

Dítě získává smysl snah v dětství. Hra a bezstarostnost přirozeným způsobem postupně přechází v průběhu puberty na přípravu složení zkoušky a zařazení se mezi plnohodnotné členy dospělé společnosti – protože v opačném případě hrozí smrt nebo silně ponižující čekací doba mezi dětmi na další kolo rituálu, vnímané jako celoživotní stigma (asi stejně, jako když dítě propadne ve škole). V moderní společnosti bychom se tím u jistých typů osobností zbavili mladické nevyřáděnosti, vandalismu, nezodpovědnosti. U jiných bychom samozřejmě naopak vyvolali deprese, snahu o rebelii a nezúčastnění se a tak dál. Společnost je příliš velká, než aby mohla fungovat na základě pevných socio-filozofických vazeb. Faktem ale zůstává, že pato-sociální jevy – tabák, tráva, alkohol a podobně, lidé přehánějí právě ve věku přechodu z dětství do dospělosti – bezstarostná „hra“ pokračuje na novém levelu, absence nutnosti dospět přímo definovanou zkouškou vývoj směrem k sebedůvěře a zodpovědnosti zpomaluje.

Kde tyto vazby a tradice náročných rituálů setrvávají? Především v historii dlouhodobě nejdokonaleji vedené subkultuře lidstva – armádě. Klasická základní šikana: návyk na hierarchickou stavbu komunity, pochopení základního principu rovnosti a nerovnosti, osobní zkušenost s následky nezodpovědnosti a nedisciplíny, stejně jako s tíživostí zodpovědnosti a morálním aspektem poslechnout/ neposlechnout rozkaz s vnitřním rozporem mého vnímání světa. Dalo by se tak pokračovat dlouho. Souhrnně můžeme tyto situace nazvat jako situace zásadně formující osobnost a rozvíjející formu charakteru.

(Má generace, z části včetně mě, tyto situace zná pouze z počítačových her typu MassEfect a podobně. Jsou přínosné, ale omezené tím, že jsou pouhou hrou a fatalita rozhodnutí není tak zásadní/člověk se tolik nezamýšlí nad tím proč se tak rozhodl.)

Ovšem já, jako první generace Čechů bez povinné vojenské služby, nemám asi moc možností vůbec vědět, o čem kecám, že jo? Ne tak docela – stejnou interní atmosféru, byť jemně okleštěnou, za to obohacenou o jiné, spíše filozofické prvky, můžeme najít ve světě bojových sportů a umění. Rituály páskování, autorita starších a zkušenějších rváčů, zápasení s od začátku jasnou premisou prohry – a i přesto na plnou snahu, poslouchání trenéra/ instruktora, situace nutnosti upřesnění (jak se zeptat, abych nevypadal jako arogantní pochybovač) vedoucí ke zdvořilosti a zdravý zdrženlivosti a tak dál – to vše nás jistým způsobem dokáže „zkouškám dospělosti“ přiblížit v moderní době za pár stovek měsíčně.

Formativní vliv na charakter dítěte je značný – skrze bolest pochopí, že není z cukru; skrze zranění si připomene, že není nesmrtelné (na což děcka rády zapomínaj); skrze ublížení pochopí vlastní sílu a zodpovědnost za ni; skrze zlepšování se pochopí význam snahy a tvrdý práce; skrze vztahy s hlavním trenérem, zkušenějšími rváči, ale i nováčky upevňuje názor na sebe a získává nejen základní interní sebehodnocení, ale i nutnou sociální inteligenci, jak se postupně zlepšuje a posouvá se v hierarchii klubu. A tak dál.

A pak tu máme samozřejmě bodovaný zápas, kdy nastupuje ve svých -nácti letech proti naprosto cizímu stejně starému a stejně vyplašenému tvorovi s cílem nad ním zvítězit. A kruh se nám pomalu uzavírá – získáváme dospělého jedince s mnoha modřinami a mnoha charakterovými kvalitami. Původní kmenové rituály přebraly sportovní subkultury. U vzpěračů člověk nic neznamená, dokud nenadhodí metrák. U kulturistů je člověk začátečník do té doby, dokud nemá nad sto kilo ve svalech. Bla bla bla. Asi chápeme, kam tím mířím.

Sport nutí člověka problému se postavit a dává mu silně omezené možnosti, jak se mu vyhnout. Nutí člověka přemýšlet nad problémem i mimo tělocvičnu – doma v kuchyni, při každém podívání se večer na hodiny, kvůli dostatku spánku. Nutí člověka problém řešit, protože pocit překonání problému je silně pozitivní – a protože naopak, nic není zadarmo a kolik do toho dáš, tolik se ti vrátí. Tentokrát nezávisle na tvý mámě.

Krásnej příklad jsem já sám osobně 😀 Moje základka byla plná deprese a hledání smyslu života. Neměl jsem směr, kterým bych svojí snahu orientoval a hledal jsem cokoli, co by tu nádobu uvnitř alespoň částečně naplňovalo. Stejně jako řada jiných jsem udělal hodně průserů a vytvořil si do budoucna hodně problémů – výsledek žádnej. Kolem střední jsem s tim bojovým uměním začal koketovat trochu víc a na vejšce už jsem do toho zaplul. Teprve až poslední půl rok ale dokážu s ohlédnutím zpátky plně docenit vše, o čem tu mluvim. A jsou tu stále další věci, co mi pomáhají můj charakter dál rozvíjet. (Třeba už dlouho mi nic nesrazilo ego. Než sem vlezl do Penta Gymu, kdy mě při sparinzích upáčil o patnáct kilo lehčí a pět let mladší kluk. Díky – zapomněl sem, že sem smrtelnej, než mi to zas připomněl :D)

Vystoupit z komfortní zóny, zažít strach, stres, zklamání, ponížení, překonání se, zlepšení se, vítězství i porážku – lidská duše je hladová mrcha a potřebuje bohatej jídelníček. Pokud jí člověk dává jenom něco, zdegeneruje (asi jako vegani :D). Moderní život, znamenající především vstát-přejet-sedět ve stresu-přejet-sedět před bednou-spát s občasnou reklamní pauzou na restauraci, kino, vztahy a sex, není pro dostatečný rozvoj charakteru adekvátně duševně nutriční. Takže závěrem snad jen – makejte. Neděláte to jenom pro ty svaly.