Párové cvičení 1 – Rozmyšlení

Po delší době zde máme možnost pokecat si k něčemu konkrétnějšímu. Dnes bych to rád věnoval tomuto tématu. Ihned dopředu říkám, že budou ještě dva díly, totiž realizace a postup. Zároveň upozorňuju na to, že si zde nehraju na žádnýho zažranýho znalce tématu – články popisují moje zkušenosti a postřehy, takže to samozřejmě může někdo vidět a cítit jinak.

Začneme od začátku – z nějakýho důvodu se nám vyskytla v životě otázka, zda-li chci cvičit s partnerem/partnerkou. Asi první věc, co člověk udělá, je, že sedne k internetu a googlí a youtubuje termíny jako „couple training“, „couple workout“ a podobně. Internet samozřejmě nabídne obrovský množství informací a obrázků, z nichž člověk vyčte přibližně deset základních, všemi oblíbených pozic, který se ve vyhledavačích opakují asi sedm tisíckrát – a pak občas najde něco novýho s dost špatným vysvětlením, nebo ideálně naprosto bez vysvětlení.

Jeden ze základních termínů, na který narazíme, je Acro Yoga. Volně by se dala přeložit jako párová akrobacie – a to už samo o sobě napovídá, odkud vítr fouká. (Zprava.) Nejedná se tedy ani tolik o hárd stájl workáut, jako spíš o balanci, estetický přechody pozic a zamrzávání v silově náročnějších polohách. Většinou všude vidíme borce v lehu na zádech s nohama zabořenýma do holčiny, co nad ním předvádí poslední módní výstřelek strečinkového odvětví.

Hele – na začátek to neni úplně ono. S ženou oba cvičíme prakticky od mala a hodně z daných acro-cviků je nám ještě dost vzdálených. Kromě síly tam člověk musí mít ještě velkou mobilitu, rovnováhu, orientaci v prostoru a upřímně řečeno i větší nervy. Když se podíváte na fotku vpravo, uvidíte základní stoj s oporou. Protože je žena menší, nejdou ruce z mých ramenou přímo vzhůru, ale pod úhlem, takže tam zapojuju o dost víc svalů. Její těžiště se posunulo a tak je její tělo ve shodném úhlu, jako moje ruce. To jí zatěžuje o dost víc záda a ruce, kvůli stabilitě. Když v této pozici pohnu jen o centimetr koleny, rukama, čímkoli – spadne. Když se ona na chvíli přestane soustředit na vyrovnávání toho, jak se klepe ona (nebo já :D), spadne. Když ztratí nervy, bude mi buďto padat nohama do rozkroku, hlavou proti hrudníku, nebo zády na hlavu. Pokud by padla špatně bokem, vrazí mi loket do volných žeber a tak dál.

Takovej Davídek se svojí ženou jezděj podobný pekla už dynamicky s přecházením poloh a silným estetickým konceptem. Jakej je ale rozdíl mezi náma a jima? Jsou stejně velcí, váha je celkem podobná a dělají to pravidelně.

A tím vlastně začínáme se základníma otázkama, který si musíme zodpovědět, abychom věděli, jak se teda finálně rozmyslet.

Mám čas já i (tréninkový) partner? Protože na rozdíl od osobního tréninku zde musíme počítat s tím, že se ne vše nyní podřizuje mě. Nemůžu přijít o půl hodiny později, nemůžu počítat s tím, že když já jsem zdravý, parťák nemá rýmičku a tak dál. Pravidelnost je pak samozřejmě alfou a omegou postupu (progressu). Pro lidi, co spolu nežijí, je samozřejmě složitý sesynchronizovat si diáře. Takže komunikace, základ úspěchu. Jako vždycky, jako všude.

Jsme si tělesně podobní? Protože pokud je odpověď ne, může to znamenat problém. Pokud má jeden dva metry a druhý metr padesát, hodně cviků bude složitějších pro jednoho, nebo i pro oba. Hodně poloh z Acra bude neproveditelných a tak dál. Stejně tak se můžeme bavit i o tělesné váze. Skladba těla (sval : tuk) je pak faktor přizpůsobující situaci. Pokud je jednoduše silnější ona – při Acru bude dole, při tradičním párovým cvíču zvládne víc sérií ve složitějších rolích. Blablabla. Určitě bych si k podobnýmu blbnutí neměl vybírat někoho totálně odlišnýho.

Jsme stejný hovádka? A to je důležitej faktor, protože vedle nutnosti si vzájemně věřit, jde při párovým cvičení i o pohodu a klídek. Pokud sem zvyklej na tréninku řvát, bejt nasranej, se všim házet – neměl bych si vybírat za parťáka holčinu, co ráda básničky při západu slunce. To by nefungovalo. Místo pozitivního vztahu a dobře strávenýho času by to pak naopak vztah likvidovalo a minimálně jeden, často však oba by byli otrávení.

 Intimita? Řeknu to takhle – ideální je bejt singl, nebo cvičit s partnerem. Ono totiž půjde trochu o to osahávání, vzájemný pocení se, přenášení váhy, zatínání a povolování, tlak a tah,…,…,… – Nechci přímo říct, že to až nápadně připomíná sex, ale jo. Určitě to nebude o nečinnosti. Dva jedinci se budou pohybovat v předem daných cvičebních vzorcích, kdy účelem je oba odrovnat, nebo vytvořit něco pohybově-uměleckého. Existuje hodně uměleckých skupin čistě-chlapi/čistě-holky, ale opět – nám jde víc o to cvičení. Nikdy sem neviděl chlapy makat ve dvojci například v cviku vlevo.

Vím, co dělám? Protože já si půl života myslel, že umím obyčejnej klik. A před půl rokem sem se dozvěděl, že ne. (A to mě vidělo klikovat tolik tělocvikářů a všichni mlčeli. :D) Cvičit ve dvou nyní přenáší zodpovědnost za mou technickou nedokonalost nejen na mě – ale z části i na partnera. Takže zdvihám varovnej prst – pokud ty, ani partner, nemáte vůbec tušení o tom, co korektní technika je a není, najděte si někoho, kdo vás jí naučí. Ideálně rovnou s tím, že „my pak chceme cvičit párově“.

Zatímco u klasických fitness párů má každej z dvojce vlastní činku, tady máme tělo toho druhýho. Takže prostě bacha na to 🙂

A konečně – Cíl? Protože je sice hezký cvičit kvůli cvičení, ale to je cesta do nikam. Je proto vždycky lepší vytyčit si jasně definovanej cíl a nějak to k němu směřovat. A je jedno, jakej bude. Naučit se Stojku v oporu se svojí drahou (= ona víc stojkovacích cviků, já víc ruce-tlakových cviků); Společně se dostat do formy (= víc dynamičtějších cviků a pohrotit stravu); Zesílit (= víc náročnejších cviků se silovejma rolema); Sbalit jí (= zařadit maximum osahávacích cviků mých nejlepších partií) atd.

Pokud máme všechny otázky zodpovězeny rozumně, začíná se nám pomalu formovat první trénink. Na ten se podíváme v dalším díle.