Anatomický náhled do těla hráče počítačových her

 Stráááášně dlouhej nadpis, ale byl potřeba k tomu, abych dokázal popsat obsah tohohle ne úplně nejdelšího, ale ne úplně nejhoršího článku. Totiž hraju já, hraje táta, hrajou všichni kluci kolem mě. Dalo by se říct, že nemluvíme-li zrovna o sportu, životosprávě nebo vztazích, mluvíme o hrách (záměrně vynechávám politiku a sex 🙂 ).
1
Tákžé – o co jde.
Počítačové hry jsou předmětem silné všeobecné kritiky od svého vzniku. Likvidují nám oči, poškozují sociální vazby, pokřivují náš náhled na svět, likvidují nám svaly samou nečinností a gumují mozky – nemluvě o tolika ztraceném čase.

 Takhle – tyhle všechny argumenty jsem dokázal vyvrátit jako malej: Oko se neničí čtením po tmě ani zíráním do obrazovky. Je to přizpůsobivý orgán na jehož ostření a spol. pracují svaly. Kouknu-li se občas mimo a mrkám-li, hrozí mi nebezpečí asi jako v dětském koutku.
Sociální vazby poškozovat nemohou od vynálezu internetu a multiplayeru (tedy pokud internet sám není považovatelný za poškozující), potažmo jsou hry vždy vděčným tématem k diskuzi. (I když člověka neznám, jakmile řekne, že Heroes 3 hraje spíš jak Heroes 5, mi-lu-ju-ho.)
Nikdy jsem neměl náhled na svět pokřivený z her tolik, jako ze světa samotného. Díky hrám jsem mohl válčit v druhý světový (Call od Duty); mohl jsem se stát hrdinou, co zachránil Barcelonu před konjunkcí (Lionhearth); vládnul jsem svým lidem tak, aby byli spokojení a měli mě rádi (série Stronghold); sjednotil jsem středověkou Evropu (Knights of Honor), naučil jsem se přežít v post-apokalyptickém světě (série Fallout) a byl jsem postaven před tolik morálních a etických dilemat, že jsem si naprosto jistý tím, co jsem za člověka (Oblivion, Skyrim – vlastně celá Bethesda) – což se mnohým nepodaří do stáří.
Jak by mi tohle mohlo gumovat mozek? Spíš to vnímám jako vývoj 🙂 A svaly doháním tréninkem.

 Ale to bychom mluvili stále jen a pouze o mám subjektivním náhledu na situaci – co si myslí věda?

2 Tým čínských psychologů, vedený doktorem Dezhongem Yao z University of Electronic Science and Technology of China studoval kognitivní funkce hráčů akčních her („střílečky“) – paměť, pozornost, ryhlost zpracování informací, koncentrace, pohotovost, emocionální sebeovládání, schopnost vyjadřování a porozumění, prostorová orientace.
Hráči byli podle svých zkušeností rozděleni do několika skupin. 27 profesionálních hráčů (ti se hraním přímo živí), 30 amatérů (něco jako já :D). Skenování insulárního kortexu dal poměrně jednoznačný výsledek: Čím je člověk lepší hráč počítačových her, tím lepší má kognitivní schopnosti. Mozek špičkového hráče je tedy silně odlišný od obyčejného člověka.
Vzpomínáte si na Hvězdnou Pěchotu, první díl, film? Jeden šel k pěchotě, jeden k letectvu a jeden na „Hry a teorii“? Podle mě jedno z nejlepších sci-fi, protože dokonale popisuje, kam se lidská společnost ve svém sociálně-ekonomickém vývoji ubírá a kam se dostane. A to i v tomhle případě. (Kniha rozebírá spíš obecnou politiku, film ty detaily 🙂 )

 Každopádně dobří hráči mají lepší propojení mezi hemisférami. Mají více vazeb, než amatérští hráči a extrémně více vazeb jak lidé, co se hrám nevěnují vůbec. To nám dává několik pozoruhodných výsledků, totiž že vrcholové hraní je otázka inteligence a tréninku; že hráči rychleji a kvalitněji zpracovávají svět kolem sebe; a že hry jsou čím složitější, tím (logicky) pro rozvoj člověka lepší.3

 Zatím se nedaří prokázat, zda hry lákají spíše inteligentní lidi – nebo se hraním člověk inteligentní teprve stává. Většina akademické veřejnosti se ale přiklání k té druhé variantě – stejně jako dítě rozvíjí strkání hvězdičky do otvoru pro hvězdičku, tak dospělého muže rozvíjí propracovaná hra se složitým příběhem, zvýšenou obtížností na smyslově koordinační funkce mozku, postavení před zamotaná eticko-morální dilemata a tak dále.

 Vědci z londýnské Queen Marry University prokázali, že hráči mají zvýšenou schopnost adaptace na situaci. Studovali skupinu 72 lidí, kteří před tím nikdy nehráli. Několik týdnů jim dávali různé hry i různé žánrové typy. Poté proběhlo kontrolní kolečko psychotestů.
– Nejlepší schopnost multitaskingu (dělat víc věcí naráz) měli hráči strategických her (opět světu posloužil nesmrtelný StarCraft!) – chudáci, co museli hrát The Sims, na tom byli o poznání hůř (kdo by se divil…).

4 Americké námořnictvo si udělalo taky vlastní výzkum: „Zjistili jsme, že hraní vhodných her zvyšuje kognitivní funkce až o 20%.“ (DVA-CET-PRO-CENT!) – Dr. Ray Perez. K těmto změnám prý dochází v průměru po 2,5 letech hraní a jsou dlouhodobé. Paráda.

 Takže co jsme vlastně ještě nevyvrátili? Jasně – násilnické sklony. Jako jedny z nejdeformujících her se považuje série GTA, kde se vžíváme do rolí jednotlivých gangstrů a vypracováváme se. Zodpovědně mohu říct, že jediné, co mě tyto hry naučily, co jsem dříve neuměl, je hlubší znalost angličtiny, základní znalost nadávání ve španělštině a ruštině a orientace v mapě.5

 Podle všech různých testů, dotazníků a podobných kravinek na sběr informací, předpokládá veřejnost mezi násilnými hrami a násilným chováním jasnou návaznost. Vědecky k tomu moc materiálu nemáme – Jason Allaire (Severo Karolínská Státní Univerzita) se tomuhle tématu (a jiným, o kterých si ještě povíme) chvíli věnoval. Přišel na něco, co bych mohl říct sám, ale on je vědec a tak se mu dá věřit víc: Když sem nasranej a zastřelim pár lidí v počítači, co mě motivuje k tomu, jít ještě ven? „Počítačové hry mají špatnou pověst, protože se často hrají nadměrně. Ovšem vinit hry ze společenských neduhů je zjednodušující.“ – Jason Allaire.
Tohle mimochodem prokázali i v dětské nemocnici v Bostonu – hry pomáhají dětem zpracovávat návaly vzteku a vedou je k emocionální vyrovnanosti. Využívali hru, kde se musí střílet do nepřátelských vesmírných lodí ale nesmí se trefit spojenecké. Když srdeční tep stoupne nad maximální určenou úroveň, hra znemožní hráči střílet. (To je dobrá podpásovka! :D) „To je učí, jak se udržet v klidu.“ – uvedla nemocnice v časopisu Adolescent Psychiatry.

 Jason pak dělal výzkum na seniorech. Staříci, co hráli se emocionálně cítili dlouhodobě lépe, než nehrající – v řádu o několik bodů. Katedra psychologie na Severo Karolínské univerzitě nechala hrát velkou grupu staříků ve věku 60-77 let dva týdny World of Warcraft (ZA HORDU ŽIVOT POLOŽÍM!). Výsledek? Nejen že staříci emocionálně stoupli, ale mentálně omládli a mozek fungoval o maličko líp, jak před tím. Nyní se testuje dlouhodobý vliv na stárnutí.

6

 Zpátky k mladším. Střílečky bývají nejděsivějším žánrem pro většinu nevzdělaných moralistů. V Torontské Univerzitě dělali výzkum o vlivu stříleček a auto-simulátorů na vliv na mozkové funkce. Výsledek je největší u schopnosti najít ukrytý cíl (odbornej název nejde vyslovit ani napsat). Kde se nám tohle hodí? Tato schopnost „je nezbytná pro kontroly zavazadel, prohlížení rentgenových snímků nebo ultrazvuku, odhalování kamufláže nebo jen zaznamenávání známé tváře člověka v davu“ – Ian Spence, vedoucí týmu.
Tedy hraní stříleček napomáhá v rozvoji vhodných předpokladů pro práci chirurgů, doktorů u RTG, SONa a spol., bezpečákům na letištích, policii a vojsku a lidem, co hledaj někoho po Praze…

 A aby toho nebylo málo – počítačové hry jsou podle jistých lidí účinnější, než antidepresiva. Studie zveřejněná v časopise Nature Communications seskupila lidi 60-89 let, na který antidepresiva neúčinkovaly. Po 4 týdnech hraní počítačových her (speciálně vytvořených pro tenhle výzkum) víc jak 90% účastníků výzkumu snížilo dávky tablet.
SPARX je počítačová hra vyvinutá novozélandskou University of Auckland pro lidi s depresí (fantasy prostředí). Studie byly klinické a rozsáhlé – výsledky byly obrovský, ještě pár let vývoje a vezme to práci všem depky-řešícím-psychologům.7

 A aby měla mamka klid na duši: Výzkum zaměřený na léčbu šedého zákalu doktorky Daphne Maurerové z McMasterovy Univerzity (Kanada) dokazuje, že si oči nezkazím. Daphne nechala pacienty 19-31 let hrát 5x týdně po dobu dvou hodin střílečku Medal of Honor (CoD vládne!). Hraní způsobilo u pacientů prokazatelné zlepšení vidění a lepší vnímání detailů. Vyvíjí se tedy nové hry na speciální procvičování očních svalů, aby se účinek maximalizoval.

 Co je zajímavý je fakt, že hodina hraní zvyšuje chuť k jídlu víc, jak jakákoli jiná činnost v sedě (jakákoli!). Je to nejspíš onou silnou mozkovou náročností. Obezita je tedy zde nasnadě, ovšem – ektomorfové nabrat stejně potřebují a kdokoli jiný by se měl hýbat obecně 😉

 My, ročník 90, jsme první generace, která vyrůstá na hraní počítačových her. My jsme tím studijním materiálem, který od narození do smrti vývoj her sleduje z první řady. Výzkumy jsou tedy ještě relativně v plenkách ale už teď jasně naznačují, že odpůrci her tak nějak nemají pravdu.
Hodně z nich to sice nasere, ale nemůžu se zavděčit všem. Hrajte 🙂

8