Pohybový projev – tanec

Dnes je něco tak složitého jako tanec, základní společenskou nutností kohokoli. Ať už se jedná o vstup do vyšší společnosti formou klasických Tanečních (to bylo utrpení, to vám povim – ale skončil sem druhej v okrese) a společenských tanců, nutné pohyby na základní jednoduché rytmy na zábavách, nebo frajeřinky a namlouvací pohybové vzorce v moderním pojetí, tanec provází člověka, ať chce nebo ne, celým životem. (Včetně takových příšerností, jako jsou latinsko-americký tance a twerkování. Porno přes hadry sem nikdy moc nechápal…)

Začátek všeho nalezneme v kmenových tancích, již někdy v pravěku. Tančilo se zde kolektivně i individuálně a prakticky z jakéhokoli důvodu – ať už za zdar lovu, nebo k odehnání zlých duchů od novorozeného dítěte, případně „Ať už prší, tu jak troubové tancujeme dokola“.
S příchodem křesťanů v prvním století našeho letopočtu lidé ale začnou nějak prkenatět – tanec se pokládá za pohanský rituál. Od 5. století se začíná mluvit otevřeně o tom, že tanec je nedůstojný a nevhodný. Od 7. století se zakazují tzv. nekřesťanské tance, tj. tance kde je muž a žena v blízkosti méně než na jedno předloktí (z dnešních děcka-ploužáků by je trefil šlak :D).
(A už je úplně jedno, že David tančí před Bohem po poražení Goliáše; že Salomé tančí tak, až jí Herodes Antipa plní jakákoliv přání; nebo že podle Acta Johannis samotný Ježíš tančí na poslední večeři a vybízí ostatní, aby se přidali. A že svatý Blažej definuje tanec jako hlavní zaměstnání andělů v nebi neznamená, že by byl tanec stále dostatečně církevní…)

Po překlenutí vrcholného středověku se ale dostáváme do středověku pozdního – a zde opět dochází k mírnému oživení tance, dokonce i některými mnichy v roli choreografů. Jan Hus například tanec i doporučuje, pokud není svátek, nebo neděle, jako vhodnou a bohulibou zábavu.
Nicméně tanec se přesunul spíše do šlechtického prostředí, než kamkoli jinam. První učitelé kroků (tanzmeisteři) žijí a umírají v anonymitě. Až na samé hranici renesance se objevují první jména a první spisy s tímto tématem.

Dalších šest set let se tanec vyvíjí pomalým tempem a lineárním směrem. V každé novince je cítit závan předchozího a tak dále. Skutečný bum rozvoji tance nastává, logicky, s rozvojem techniky. Volný čas, masovější produkce uniformních hudebních nástrojů, to vše je dokonalé podhoubí rychlému rozvoji.
Jazz rychle mutuje. Rock´n´roll rozhýbe mládež více, než cokoli jiného. Vliv zvukových nosičů, později i masové rozšíření živých přenosových zařízení a finálně i televize, to vše může za to, že se taneční styly začínají radikálně lišit, vznikají a zanikají, morfují, pulzují, prolínají se a zase oddělují.
Z čtyřicet let tu máme disco kulturu. V roce 1987 film „Hříšný tanec“, na který až do dnes navazují více či méně úspěšné podobné taneční filmy. Vznikají kroužky pro děti a první globální souteže moderních tanců.

Celý podrobný popis tohoto pohybového fenomenu by zabral miliony a miliony řádek. Je důležité si odnést pouze následující: Lidé tančili, tančí a tančit budou. Je to naše přirozenost, byť nikdo pořádně nedokáže uspokojivě definovat, proč to děláme. Tanec, jako pohyb navíc, vnímáme esteticky, vnímáme jako sport i jako zábavu. Rozvíjí motorickou inteligenci a dokonce pomáhá lidem zvednout náladu.
Člověk by si měl osvojit alespoň vítězný taneček, když už nic jiného. Slovních projevů má každý plnou pusu, ale nějaký pěkný pohybový projev většině populace připadá trapný…

A to je tak nějak celé. Z toho bych bručel.

Medvěd