Pád Maratonu

Asi všichni známe příběh o hrdinném Fillipidovi (pokud si to jméno pamatujeme), co po nenadálé porážce Peršanů běží v plné zbroji z Maratonu do Athén, oznámit na náměstí všem slavné vítězství – a sotva to udělá, zemře vyčerpáním.

Prdlajs!

Položme si otázky: Proč utíkat, když se vlastně nic neděje? Proč tak důležitou zprávu oznamuje obyčejný voják? Navíc po bitvě čerstvě unavený? V plné zbroji? Proč letí na náměstí a ne za místním velitelem a vládcem? Proč tak dramaticky?

Podívejme se na to akademicky: Athénské armády tou dobou dokázaly používat rozsáhlý signalizační systém. Užívali speciálních rychlo-běžců jako spojek k tomu navíc, kteří se bojů vůbec neúčastnili (byli příliš drazí). 40km běhu člověka nezabije, ani kdyby se snažil (navíc tak dobře živeného, jako byli staří Řekové…). Feidipides (o kterém se, nevím proč, nemluví) zvládnul 240km za dva dny do Sparty pro pomoc – a stejně tak pak zpátky pár dnů před bitvou – což bylo pro jejich rychlo-běžce středně rychlé tempo…

Podívejme se do záznamů: Tehdejší historikové nic podobného nezaznamenávají. První záznam se objevuje až o 600 let po bitvě ve spojitosti s novou olympijskou disciplínou na počest „zapomenutého hrdiny“.

Buďme upřímní: Historka se líbí. Historka se hodí. Nikdo jí ale nebral příliš vážně, až na Michela Breála, který tak dlouho hučel do Piera de Coubertina, až do novodobých olympijských her zařadil i maraton.

A tak nějak ho lidi stále běhají – a neumírají…

A to je tak nějak celé. Z toho bych bručel.

Medvěd