Znáte to. Člověk má předepsanej trénink, cviky, jejich přesný pořadí, rozepsaný váhy, série a opakování. Tabulka na celou A4 s výsledkama z minulých tréninků; logicky teď vyplývá, že mám váhu třeba i jemně zvednout. Ale nějak to dneska nejde. Nevím – možná jsem se špatně vyspal, možná jsem to minule trochu přehnal, možná málo sachrů během dneška. Ale já tam mam jasně předepsáno, co mám jet. Co teď.

Jedním ze základních problémů sportovců, je jejich charakterová potřeba překonávat se, vysoká pracovní disciplína a věrnost výsledku. (Někdy je to plus, ano – většinou ale mínus, když se to přežene.) “Je jedno, jak se cejtim, já tady mám napsáno, že musim zvednout váhu pro příští sérii, i když už tuhle jsem dotlačil už nadoraz.” To zvládnu, to hecnu, ještě to chvíli budu protahovat, dám si delší pauzu, složim se pod osu, klesnu, a zařvu si do toho… no a pak to zahodim, páč jsem to samozřejmě nedal. To mi moje tabulka neodpustí.

Je to někomu povědomý? Dneska si popovídáme něco o tom, co znamená poslouchat svoje tělo. A to především proto, že se nám v tom sportu nějak rozmohlo ono slavný “No Pain, No Gain.”, v českým překladu něco jako “To je jedno, jak tě to bolí, hele, protože i když bolest a únava značí, že je něco špatně, ty tu bolest prostě překonej, protože tvůj tréninkovej denník to potřebuje.”

Mým názorem je, že kombinace intiuitivního tréninku s racionálním tréninkovým plánem má nejlepší možný výsledky, kterých člověk může v dlouhodobým hledisku dosáhnout. Svýmu tréninkovýmu plánu věnuju vždycky minimálně jeden večer příprav. Kombinuju ketl, osu, kali v přesným poměru; v královských cvicích všech těchhle tří základních přístupů; naskládaných tak, aby se projelo celý tělo v kařdým tréninku, avšak s dominantním zacílením na důleitý partie v průběhu týdne.

No ale za boha k tomu nepíšu série ani opakování. Váhy mám v hlavě od minula. A můj trénink, byť má stejnou rozumnou skladbu, svůj objem nafukuje a sfukuje podle toho, jak se jednoduše cejtim. Když mám málo sil, vůlí jsem se dokopal vůbec do gymu, mám 3-5 sérií po 3-5ti opakováních, kratší kardio, dělší mobilitu. Když mi to jde, dám tám 5-6 sérií, 5-8 opakování, poctivý kardio, klasickou mobilitu a je to.

A hned si vysvětlíme důvody, který mě vedou k tomuhle malýmu chaosu uprostřed fašistickýho řádu výkonnostního sportu:

1) Homeostáza. Hele znáte to – vždycky je potřeba držet v životě rovnováhu, aby to fungovalo. Je jedno, jestli vás extrém z jedný nebo druhý strany ovlivňuje tak nebo onak – extrém nikdy není dobrej. Nikdo nemá rád sportovce, co se drží s tou fašistickou přesností svých tabulek a návyků. Ono to dost deformuje i mentálně. A zase na druhou stranu cápek, co k tomu přistupuje lážo-plážo, nikdy nebude mít výsledky. Rovnováha 🙂

2) Tabulka, psaná půl roku dopředu, není váš kondiciogram. Tělo není (bohužel) stroj. Ne vždycky podá tak dobrý výsledky, jak od něj očekáváte – a důvodů může být milion, který nevíte, neovlivníte. A bacha zas na druhou stranu: ne vždycky ho vyčerpáte tréninkem, co máte předepsanej – a dá se tam nasunout něco navíc. A tam by bylo zase škoda ten potenciál promrhat, kvůli tabulce, že jo. Prostě nádech, výdech, jak se cejtim? A upravovat to jde samozřejmě i v průběhu tréninku. Takhle já vlastně dělám osobáčky. “Dneska by to šlo.”

3) To nejdůležitější, co by měl sport učit, je schopnost znát svoje tělo. Odhadovat jeho síly. Umět s ním zacházet. Umět ho poslouchat. Svoje limity znát, umět se k nim dostat, občas je překročit. Dobří sportsmani ví, že mají v provedení cviku něco o centimetr jinak, aniž by jim to někdo musel říkat. Vnímají celkovou i segmentární únavu. Tady je to nějaký staženější něž obvykle. Tohle je přesně tak, jak má být. To je ten nejdůležitější um na celej život, co se hodí až do seniorskýho věku. Víc jak 25 + 25 je 70, protože osa má 20.

4) Nikdy nedokážete vymyslet dokonale všechny plány tak, aby si seděly s naprostou dokonalostí. Trénink, strava, odpočinek, podpoření regenerace, suplementace, spánek. Já tohle nedokážu definovat na příští čtyři dny, natož abych to plánoval na celý období, když mě nikdo nesponzoruje, neustále netestuje krev a moč, když nebydlim ve vysokohorský tělocvičně uprostřed Číny. Je potřeba tam mít určitou flexibilitu. Nežijeme ve vakuu – jeden špatnej den v práci a vuala, všechno jinak. Umět improvizovat, najít hybridní řešení – to postupně dělá z rekreačního cvičence (tj. cvičence, co někde dostal svůj plán a podle toho prostě jede) skutečnýho znalce sportu – sportovce (tj. cvičence, co vytváří, realizuje a upravuje svý plány – a mají výsledek).

5) Znáte princip šokování svalů? Většina lidí se po delší době bojí stagnaci – stavu, kdy tělo přestane reagovat na trénink, protože se přizpůsobilo režimu, a po dosažení určitý úrovně nechce dál. Kulturisti přestávají nabírat, lifteři se dostanou na váhu, kterou nejde překonat ani o půl kila a tak dál. Při násilný snaze to překročit dochází k selhání, bolístkám, vyhoření atd. Ale když máš trénink nejen v cyklech, ale prokluzní i v objemu jednotlivých jednotek (jen si dáváš pozor, aby to rostlo v řádu týdnů, abys nelenivěl), nebudeš se muset strachovat záseku. Dost s tím souvicí i následující:

6) Poznej svůj sport. Alternativní cviky, reakce těla na určité pohybové vzorce, procítění svalů při změnách vah, změna rozsahu (hloubky) cviků, alternativní pomůcky, fyziologicky nejvíce vyhovující varianty atd. Budu-li několik let nadhazovat jenom velkou osu, tělu to dá hodně, ale ne všechno. Kdo zkoušel velký cviky se řetězama? Kdo dřepy s macatým ketlem (goblety)? Kdo si občas obstřídá HighBar, LowBar, přední i ruskej dřep? Najednou zjistíte, že vaše tělo je rostlý víc pro cviky X, než pro cviky Y. Dávaj vám víc, rychleji regenerujete, vuala. Ale to je musíte vyzkoušet 🙂

 

Aby člověk získal onen “pocit”, chce to spoustu praxe a spoustu práce. Vždycky je nelepší začínat s trenérem, nebo na skupinovkách a tak dál. Tam má člověk jistotu, že si ten pocit vytváří ve správných polohách, při správných vahách a tak dál.

Potom může zkusit osobní tréninky. Jeho pocit jej bude řídit, navádět ke správný technice a správnýmu procítění.

A ti, co v tom pokračují ještě dál, už pomalu můžou začít trénovat ostatní. Ale to se bavíme o neustálým vzdělávání a především létech pravidelnýho pohybu.

Pocit stability ve cviku. Pocit technické správnosti. Pocit správného rozsahu cviku. Pocit poměru váhy k opakování (s touhle vahou dám technicky max. tolik opakování). Pocit segmentární únavy (dneska mám nějak unavenější záda, upravím ten cvik, aby zabíraly míň). Pocit celkové únavy (dneska je to slabší, musím stáhnout obem tréninku). Pocit efektivní regenerace. Tak nějak bych definoval ten základ.