Díky Medvědovinám (ano, založili jsme newsletter 🙂 ) začínáme získávat opět trochu toho přímého kontaktu s lidmi, což je celkem příjemné. Z komunikace vyplynulo i několik zajímavých otázek – a jedna z nich byla, co považujeme v Medvědí Family za nejdůležitější součást PWL. No a my chvíli přemýšleli a bude to mobilita.

Princip je vlastně jednoduchý. Kdo má nastudováno trochu té vývojové kineziologie, ví, že člověk se rodí vlastně s dokonale funkčním tělem. Rozsahy v kloubech (délka svalů) jsou ideální, postupným batolením a prvním skotačením tělo získává na stabilitě a pevnosti svalů (objem, síla).

Pak ale začně pro tělo ten správný mordor – posadíme ho na několik  let (9 + 4 + 3) do lavice, kde postupně zakrňuje. Pokračujeme sedavým zaměstnáním, kde negativní výsledky umocňujeme.Svaly se v nepřirozených pohybových vzorcích stahují. Hlavně při sezení dostávají zabrat horní záda (zkrácení prsních svalů a počítačový hrb), kyčelní flexory a stehna (zkrácení zadní strany stehen a spol.), karpály, krční páteř, kotník a achilovka, a tak dál.

Sportem pak dospíváme k trvalé invaliditě, protože osmi hodin na židli rovnou po hlavě na hodinku (víc na to nemáme času) tréninku. Z totálního nepohybu s odfláknutou rozcvičkou jdu rovnou do koncentrovaného pohybu. Většina lidí sáhne ještě k tomu po vahách a už nemluvíme o zdraví a práci pro sebe, ale vlastně jenom o další fázi bezhlavé sebedestrukce.

Přirozené kloubní rozsahy se nám zkrátily. Takže silové schopnosti těla se tréninkem začínají rozvíjet (nebo naopak degenerují) dysharmonicky. Stáváme se postupně svědky negativních výsledků našich snah o nápravu metodou pokus-omyl atd. Pokud není základní mobilita, čím větší váha na ose, tím horší následky pocítím všude po těle.

Lifter je speciální druh člověka, věnující svůj čas velkým volným vahám ve třech základních, královských, cvicích – mrtvole, dřepu a benchi. Všechny tyto cviky postupně definují přesně vývoj naší přirozené kineziologie. (Pasení koníčků rukama, stavění se na zadní, manipulace s věcmi ve stoji.)

Proč tedy děti, které nikdy nechodily víc, jak pár krůčků, nemají problém s hlubokým dřepem tak, jako dospělí, co mají nohy statné a silné z celoživotního používání? Protože uměj tohle:


Naprosto přirozně, naprosto bez pouček se hýbou tak, jak my neumíme a učíme se tomu podle pouček.

A teď se konečně dostanu k tomu, proč by to mělo liftery zajímat. Volové (a dámy), při jakémkoli elementárním mobilitním problému narušíte řetězec přenosu váhy. Dokonale nastavený systém se s jakoukoli vahou vypořádává tak, že největší část váhy přebírají největší svaly. Množství malých svalů se podílí menším dílem. Další množství svalů dopomocných stabilizuje a pomáhá. Tak to má být.

Ale pokud mám třeba jenom trochu zatuhlejší kotníky, nenarvu kolena tak dopředu, posouvám těžiště ze středu nohy víc za ní – to se mi snaží vyrovnat pánev posunem vzad a abych nespadnul na prdel, musím se předklonit a ukázat tzv. nízkej hrudník. Pokud si navíc, jako expert, naložim HighBar, mám teď osu kdesi před špičkama (osa při dřepu musí být neustále přímo nad kotníky, ve středu nohy), moje bederní obratle plní funkci louskáčku na ořechy. Dřep mám špatně, přetěžuju záda a kolena, hloubka neodpovídá a technika je na prd, nemluvě o dopadu na zdraví po pár sériích. A to všechno kvůli blbýmu zatuhlýmu kotníku!


Víte, PWL lze dělat jenom dvěma způsoby: na chvíli a napořád. Většina “lifterů na chvíli” je takovej ten typ, co udře prasácky obrovský váhy. Ze zásady jsou to vždycky mladý lidi, co mají ještě lepší regenerační schopnosti – a tak to tělo nějakou dobu vydrží. Pak začnou bebíčka, který je potřeba zaléčovat a napůl ignorovat. Pak se něco urve. Rychle pár medailí a je to, že jo.

“Lifteři napořád” nemají medaile tak rychle. Nesahají na váhy, na který ví, že technicky nemají. Ze začátku půl tréninku zabere mobilita, půl skutečný zvedání. Akcelerace ke skutečným vahám je nižší, ale trasa mnohonásobně delší. A o tom to je.

Ano, ruku na srdce, závody nikdy nebudou přehlídkou toho, jak vypadá korektní technika, ale dennodenní trénink, co tvoří, rozvíjí a buduje to tělo ano. Musí. Pokud při tréninku zvedám váhu špatným způsobem, jen abych to zvedl, dojel plný počet série nebo plnil tabulky výkonnosti, jsem člověk, kterému víc záleží na číslech, než na tělu. Číslům šlachy nepraskaj. 🙂

Já osobně kvůli staženým stehnům na půl roku vynechal mrtvý tahy. (Jo, byla depka.) Pak jsem pomalu začal s hexou (byl to bolestný návrat s výkonem jak na počátcích) a v následujících měsících snad konečně zase navážeme. Ustoupila mi bolest zad po mrtvolách. Můj nový rozsah v rovném předklonu totiž deleguje zátěž konečně tam, kam má – do zadní strany stehen, gluteátů a pak teprve zad. Předtím to šlo snad jenom do zad 😀 Stačilo jednoduše roztáhnout hamstringy a za chvíli budu na vahách, o kterých jsem si mohl nechat zdát, protože nohy jednoduše utáhnou víc jak bedra…

Jak se říká: Kdo chce kam, až se ucho utrhne. Kdo trénuje tělo, ne ego, snad si z toho článku něco málo vzal a trochu se pověnuje analýze svých potřeb – pokud nejsem schopnej čistýho dřepu sám o sobě, velká váha v pazourách mi asi moc nepomůže, což? Stejně tak u jakýhokoli neizolovanýho cviku na světě. Váhám zdar.