Takže – dneska je řada na mě, abych předal svoje dojmy z dalšího navštíveného klubu po pražských koutech a sklepeních v rámci programu MultiSport (kouzelná to kartička) – a podělil se s vámi o zkušenosti z (pro nás) nových míst, placů a místností, jejichž společným jmenovatelem není nic jiného, než pot a železo.

Jak poetický začátek…

 

Vždycky dokážu ocenit bouchárnu ze starý školy. Po počátečních pokusech zmapovat oblast, někdy kolem roku 2015 (zde, ježiš, já byl mladej a nezničenej tehdá na tom videu :D), se mi podařilo najít zase jeden z těch pokladů, kde se čas zastavil tam, kde to všechno bylo ještě zdravě myšlený, říznutý ampulkama tradičních hormonů (ne peptidů), a kde se plast vyskytuje jenom na recepci (skladují v něm protein).

Do Ronnie Fitness (web zde) na Vršovické vede, jako do většiny těchhle atmosférických míst, klikatější cesta – skrze průjezd starší bytovky na hlavní ulici po schodech doleva dolů, do sklepa. Vše je značený jak pro blbý, takže i člověk bez orientačního nesmyslu to najde. Žula a dlažky z padesátých let, elektroinstalace ze sedmdesátých a vzduch čerstvě větraný venkovním smogem nonstop projíždějících aut zavedou návštěvníka přes bzučák (zvonek vlevo dole) do prostoru se stropem nízkým, tak 220 čísel nad zemí, štukovaným po vzoru venkovních omítek domů, kde žijí v drtivé většině už jen senioři. (Je to vlastně vidět na tý fotce nahoře.)

Hned první věc, co člověka upoutá, je recepce. Recepce dělá hodně, jak už má drahá (pravidelně ne-chlupatá) Medvědice psala u recenze z BBC. Tahle recepce mne donutila dělat, že se nekoukám, ale koukal sem se. Příjemná slečna, ohnivě barvený háro kdy žlutý konečky přecházejí do červených kořínků, drobná, ale pevná postava, čistá pleť, rovný zuby a především ledově zářící oči s výraznou dismorfií čoček. Sakra, půl hodiny sem strávil hledáním po netu, jak se to může jmenovat, ale nenašel jsem to (takže si žádnejma odbornýma termitama na chytráka nezahraju), každopádně její pohled je uhrančivý, její pěstěný vzhled dokonale sednoucí danému místu a její milý tón hlasu a neustálej úsměv na všechny klienty zaslouží pět hvězdiček ihned při vstupu.

(Od první chvíle přemýšlím, jestli bych jí neoslovil, jestli nemá zájem být další z B-model´s, ale pokaždý, když člověk s tímhle vybafne moc brzo, nikdy z toho nic není 😀 Každopádně brzy tu máme další produkty a je potřeba je ukázat. Ona je přesně ten křehkej typ s pohledem proti-tankovýho děla, na kterým vypadaj XS i XXL hadry vždycky nejlíp.)

Šatny mají vchod v prostorách strojů – není to ke škodě, jenom se musíš zout. Typický plechový skříňky s obousměrnými zámky a kachličkovaná umývárna; lavičky uprostřed prostoru spíš pro odložení věcí, než k usednutí a nenápadná kamerka pro kontrolu, jestli někdo z kluků nezlobí v cizí skřínce – vše fajn. A exhibouši můžou potěšit recepci umně vyvedenou helikoptérou.

Prostor samotný je pro první návštěvu lehce nepřehledný, což ale po druhé návštěvě rychle pomine. Základy budovy, mezi kterými boucháme, je potřeba držet napevno – takže je prostor protkán pravidelnými sloupy, co nesou těch šest pater hore. Ty ale, spolu s obkružními stěnami, pokrývají zrcadla, což působí zajímavě. Diagonálně se člověk na druhý roh prostoru moc nepodívá, ale po pár krocích sem a tam vidí všude.

Mašiny jsou k pomilování – kůže a železo. Ani tím molitanem moc neplýtvali. Všechno kvalitně udržovaný, bez známky rezu nebo funkčního poškození. Co mě potěšilo ale asi nejvíc je hexa-osa, kettly (dvě osmičky a dvě šestnáctky), masivní dřepovací stojan, masivní bench a mezi staršíma osama člověk našel i jednu jemně zahnutou od středů ke krajům dolů – tak o tři centimetry.

Takhle zahnutá osa u dřepovacího stojanu je vždycky známkou kvalitního gymu, protože i kdyby jí během pěti let používalo pravidelně padesát lidí s normálníma váhama, nikdy jí neohnou; ale stačí pět lidí s pořádnou vahou a vuala – neklamná známka toho, že tady bouchaj monstra, je na světě. Vymydlíčkovaný multipressy nechte na věšení prádla – tady se trénuje. No a ostatní osy sou rovný, samozřejmě. (Abych nepostrašil ty citlivější povahy, co rády rovný tyče.)

Mám za sebou v Ronnie dva tréninky – jeden dřepovací s Medvědicí ve večerních hodinách a jeden sólo mrtvolovací v ranních hodinách. Je logický, že v prime timu je tam dost lidí. Většinou chlapi nad 35 a holky nad 25. Zahlídnul jsem tam zatím jenom dva trenéry – oba nejspíš zkušení sypači, co už nějakou chvilku nezávodí, ale ví.

Ráno byla situace trochu lepší. Je sice fakt, že na naší skladbu tréninku, která se mašin netýká, dělají že nekoukají ostatní cvičenci poněkud zvláštně, ale je pravda, že taháme kali a kettly někam, kde se jedou kladky a jednoručky. Na stojkování je místo, kvůli všem těm zrcadlům, jenom v kardio zóně mezi pásama (tam nejsou zrcadla, je tam u stropu televize 😀 )  a windmill nebo TGU tam jak vidno neznají a spíš s tím jenom švihaj, nicméně pro každýho zabijáka, co má spíš větší zájem v tom, udělat ze sebe tank spíš, než Zera z Borderlandu 2 (to je takovej ultra obratnej rychlej vraždící robot s puškou a katanou), je tohle to pravý místo.

V tomhle sklepení, pod tramvajema, nic netušící dětskou obezitou z nedaleký cukrárny a dredařema z nedaleký levicový kavárny, můžou vznikat monstra. Na recepci vám prodaj dost legálního sypání na to, abyste nemuseli nic víc řešit a to zbylý sypání určitě pujde sehnat taky 😀 Stačí jenom tam dorazit a chtít.

Za retrofilní hovada, jako jsem já, a zájemce o hard core kulturistiku, pět z pěti kotoučů a jednu osu k tomu. Pokud jde o lifterskej názor – mrtvoly, dřepy i benche nejsou problém; díky hexe a osám váhy 15kg a 20kg jsou možnosti i příjemných variant hlavních cviků, a kotoučů je dost, včetně těch pětadvacítkových – jen je potřeba vychytat správnej čas, aby se člověk s těma hračkama vešel a nemusel kličkovat mezi rekreačníma cvičencema a holkama tvarujícíma zadek. Tam je to za čtyři kotouče z pěti. No a pohled kettlonanisty – funkční prostor slouží zároveň jako mrtvolařská oblast, takže když jeden deadliftuje, druhej se musí uskromnit. Tatami k dispozici nejsou, jen ty malý podložky z pěny, na který se člověk pořádně nevleze. Kettly jsou čtyři v základních vahách po dvojicích a i když visí ze stropu dvě TRXka, nenašel jsem jinou hrazdu, než tu s dopomocí. Na vzpírání to tam není, na házení taky ne (no-podium, no-odhazovací čtverce, no-bumper kotouče, zákaz magnézia). Funkčňák to může pojmout jako rychlovku na jednu noc, ale dlouhodobej vztah by byl problematickej – tři kotouče z pěti.

No a jógu dělejte doma.

Člověk zvyklej na individuální trénink se sluchátkama na uších se tu vyblbne. Ten typ cvičence, co rád při tréninku ještě kecá a blbne s ostatníma, si ty ostatní musí přivést – stadartní cvičenci tu funí, zvedaj a soustředí se na sebe. Vyhovuje mi oboje.

Pro přípravu Medvědice na únorovej trojboj je to zatim parádní. Moje tréninky to pojme taky, na MMA pak do Penty a za kardiem do JumpParku. Kombinace možností prostoru, vybavenosti a obsluhy recepce, atmosféry celýho místa a dostupnosti (cca 150-500 metrů od zastávek Bohemians, Ukrajinská, Nádraží Vršovice) – nemůžu jinak, než doporučit. A první vstup tam je zadara.

Takže dáváme Ronnie samolepku 😉