Tak vás všechny zdravím u čtení tohoto článku, který jsem se rozhodla sepsat z důvodu velice silného zážitku, který bych ráda sdílela. Třebas jen pro zjištění, zda jsem jediná v šoku anebo ještě někdo jiný, krom mě si nese podobný otřes ze stejné zkušenosti.

Náš velký problém s Medvědem je, že on nestíhá své MMA, klesla mu fyzička, kvůli nástupu do sedavého zaměstnání a já jsem se zas dala na cvičení se železem, kde prostě potřebuji určité vybavení. Čili… zvolili jsme prozatím kompromis pro návrat do starých dobrých kolejí – že budeme chodit cvičit spolu jako každý správný pár 😛 :D. Né, nemyslím teď letce z Acro jógy, ale spíše nějaký hardcore gym, klasiku, na kterou jsme zvyklí. Jemu to neuškodí – bude se všeobecně rozvíjet se železem i se svou vahou a já se tam budu moct připravovat např. na další závody, kterých bych se moc moc ráda účastnila, protentokrát to vychází na první týden v prosinci. V čem je ale problém?

Arenu jednoduše nestíhám v časech pro open gym, vedené lekce neodpovídají náplni tréninku, kterou potřebuji a má pracovní doba, v kombinaci se zimním obdobím, působí jaksi časově neprakticky.

Toto byl tedy důvod, proč jsme si s Medvědem v jeden z říjnových večerů po práci, venčení a večeři řekli, že půjdeme cvičit tam, kde je to blízko, kde zavírají až později, kde berou MS kartu a kde nás nebude nikdo večer vyhazovat, kam můžu přijít s vlastním plánem a odjet si ho…

No, to víš, že jsem věděla, že, hard style gym je hard style gym, ale chtěla jsem dát poprvé v životě šanci tomu sladkému fitku u našeho Lidlu, které se jmenuje BBC…

BBC, jo, fakt čteš správně, je to tak, Beck Box Club.

 

 

Čas nás nijak nehonil, v BBC jsou až do pozdního večera. Dobelhali jsme se ke vstupním dveřím a s větším nádechem pěkně do plic – vešli dovnitř. Čekala nás tam prapodivná paní na recepci. Nic zásadního proti ní, až na to, že, snad jen, vše zásadní proti ní! Probůh, co to bylo? Recepce, uvědomila jsem si (po delší době jakožto klient a ne recepční) – dělá hodně! Dělá moc moc moc z prvního dojmu klienta!

Tohle byla šílenost, vizuální i tak nějak hlasem, no, zlá nebyla, ale jako by se mě i přes tu recepci dotýkala, vlezlej hladivej hlásek plnej zdrobnělin v doprovodu pohledu do očí s takovou tou dětskou jiskrou plnou nadšení, něco, co má zřejmě působit hodně přívětivě, ale efekt je zcela odpudivý. S Medvědem jsem usoudila, že je pravděpodobně na teplejší vlně, když mi podávala klíček s nějakým čipem – klíč předběhly dlouhé oranžovo černé špičaté umělé nehty. Měla vlasy tak nakrátko, že působila spíše jako pacient po operaci hlavy, než, že by to bylo naschvál. Kdo ví, čert to vem. Ale už tento první dojem vypovídal o tom, že to naše cvičení asi nepůjde tak hladce, jak jsme si zprvu představovali.

Cestou do šaten, kterou jsme trefili jen díky zdlouhavému návodu paní z recepce – jsme si přišli jak v nějakých podzemních tunelech, které vedou buď do nějaké té komory, anebo do vězení, podobně to vypadalo v těch nejspodnějších chodbách nemocnic, kam jsem chodívala na praxe, vždy, když nás posílali se převlékat někam do kutlochů hned vedle skladů s věcmi na úklid či na nějaký záhadný odpad.

V šatně jsem si potom nechala poradit od slečen, jak ovládat skříňku, jak si mám zapamatovat číslo skříňky, hlavně, že to po mně chce 20kč, ale že bych měla třebas číslo skříňky někde na klíčku, to ne. No, slečny mi to dokázaly vysvětlit, ovšem na můj následný dotaz typu: Boty vadí, nevadí? Je zde ve fitness zóně zakázané chodit naboso nebo není? Asi minutu mlčely, nic neříkaly, jako kdyby má věta snad nedávala smysl nebo obsahovala příliš odborných termitů, pak začaly mluvit o tom, že žádná bota mi přeci nezachrání nohu, když mi na ní něco spadne, na což jsem se ale vůbec neptala, na názor, já se ptala na pravidla, dostaly jsme se k tomu, že proti tomu asi nikdo nikdy nic neměl, ale zároveň nikoho nenapadlo jít do fitka bez obuvi. Ok, do rukou jsem vzala boty, protože těmhle slečnám nešlo moc věřit, a šla jsem, první facka byla při vchodu do fitness místnosti.

Spolu s Medvědem jsme sledovali ty zelené stěny spolu s horou plastu, kam se jen podíváš a špatnou technikou snad každého cvičícího, tedy – alespoň toho, kdo cvičil, hodně lidí tam mělo spíše pauzu vedle pauzy, než, že by cvičili.

Abys chápal/chápala, ehm, jsme zvyklí většinou jít např. do té Areny, kde se boty můžou a nemusí nosit, na tatami se vyloženě nosit nesmí a před každým cvičením je člověk zvyklý na rozcvičku, mobilitu.

Takže jako největší exoti jsme si šli tedy někam k zrcadlu na podlahu, která byla z parket nebo z čeho dělaná, tvrdá jak blázen, začali jsme hledat nějakou žíněnku, když už ne tatami, byly tam jen takové ty fakt nejvíc shit podložky, nevím, zda je znáš a vyhovují ti (pro mě jsou horší, než nic), tak jsme se začali klasicky protahovat, nebyl nikdo, kdo by na nás nekoukal s prazvláštním výrazem. Medvěd říkal, že hodně divně koukají na to, že jsem naboso, začala jsem nadávat, že nechodím cvičit, abych řešila, jak na mě kdo kouká, naštvaná jsem se obula, protože je tomu již hodně dlouho, co jsem necvičila jinak, než naboso, zkrátili jsme rozcvičku na minimum, protože jsem zvyklá se rozcvičovat s určitými pomůckami anebo alespoň na zemi (nic z toho prakticky nebylo možné a cviků ve stoje bez pomůcek jsem znala málo a ještě z toho jsem si nemohla tak na polovinu z nich vzpomenout).

Našli jsme něco jako osu – hurá, na nějaké lavici, která byla samozřejmě hodně nafouknutá, křiklavě zelená, a tvarovaná, jak dámské sedlo na jízdním kole. Velikostí vypadala osa na bench normálně, klasika dvacka, ale když ji člověk vzal do rukou, byla to patnáctka, což mi maličko přeoralo plány. Kotouče byly díky bohu kovové, čekala jsem, že by mohly být třebas z plastu, když je to BBC…

Odjeli jsme si bench s nějakou sranda vahou, protože jsme dlouho nebyli cvičit, následovaly shyby.

Hledali jsme hrazdu, něco jako hrazdu jsme nakonec objevili. Co mě ale překvapilo, že v BBC se vůbec nevyrábí normální horizontální hrazda, ale BBC hrazda neměla daleko k něčemu takového tvaru…  Prostě… nebyla rovná, nebyla ani zahnutá, byla taková zaoblená, wtf?! Mágo ani nehledám!

Pak byl v plánu TGU. Hledám ketl, šok – fakt ho maj, ale jako, plasťák, ten jsem ještě v ruce nedržela, všichni opět koukali, co to beru do ruky a proč vůbec, přišlo mi. Vedle mě nějaký “trenér” měl tu snahu – učit klientku swingům. Ta holka nebude moct na záda, a ten dement by se měl zabít. Takový hrb-švihy by měly natočit jako instruktážní video pro budoucí paralympioniky (Jak se stát paralympionikem, díl 1.) – a on jí to ještě chválil…

Zkusila jsem si tedy na každou stranu jedno TGU, víc ne, protože jsem ho asi půl roku nedělala a občas, když se při TGU blbě nadechnu, tak si hnu se zády. Na tenhle cvik musím u svého těla vždy pomalu a dlouhodobě. Dělat TGU na tvrdé zemi bez podložky – přes to koleno, jak tam člověk přenáší váhu-fakt bolí. A já jsem si, do háje, šla to cvičení užííít. No, Medvěd se taky nijak neradoval, řekl, že zde jsme naposled. Špatná zkušenost taky zkušenost. Rozhodli jsme se obejít většinu strojů (prostor nebyl nijak velký, ale stejně tak nebyly velké ani mezery mezi jednotlivými stroji).

Medvěd začal zkoušet větší a větší závaží, až jsem mu jasně naznačila, že nemá machrovat… Nefungovalo to, a tak jsem se otočila a se slovy: „Vůbec mě nezajímá, kolik dáš na maximum, nedá se na to pak už technicky koukat, jdu.“ – tak tedy přestal, slezl z toho se slovy: „Ty to nechápeš, jsem chlap, já jsem musel“ :D…

Další zastávka byla i tzv. Vibrostation? Nebo jak se to jmenuje?

Tento přístroj nás zaujal oba. Je to plošinka, která začne vibrovat,  nastavujete si na displeji před sebou, jak rychlé mají vibrace být,., Nooo, na instagram jsem přidala nějaké to video (zde), zážitek to byl ?

Poslední byl pak Orbitrek – nebo jak se to píše, to mě příliš nezaujalo, a pak nějaký stepper –  proti určitému odporu jsme šlapali zelí, nebo jak to říct 😀 Medvěd opět závodil, mě tyhle věci moc nehecujou, tak jsem šla nějakým mnou zvoleným tempem, které jsem si akorát zkusila udržet. Medvěd zlitej potem, ale nadšený, že vyhrál, než si až na úplném konci uvědomil, že nárůst čísel vpravo na displeji nemluví o kaloriích, ale o čase – vyhrál, protože začal šlapat o tři vteřiny dřív a držel si tak náskok nezávisle na vyvinuté snaze. Byl hodně srandovně naštvanej.

Kol celé místnosti byly zrcadla, stroje z plastu pod námi divně křupaly, tak jsme si řekli, že než tady tyhle vychytávky platit, páč jsme je asi rozbili, tak se raději odebereme potichoučku z tohoto zeleného peklíčka ven, nadobro ven.

A tím asi tak nějak končil náš zážitek v BBC ? Věřím, že jiná pobočka BBC je zas jiná, ale nevěřím, že o moc :D. Jinak – mají tam i wellness, které možná příště zkusíme. Říkáme si, že na tom nelze až tak moc pokazit ve smyslu – že tušíš, co tě čeká, že v sauně bude teplo a vířivka, že bude bublat 😀

Tákže takhle od nás a příště vyrážíme do Ronnie, to by neměl být takový šok, je to fitko, jak má být, na nic si (dle fotek a pověsti) nehraje, tak uvidíme, je blízko a taky tam platí naše MS karta ?

Zatím pa ? a klidně zkuste BBC, ať alespoň víte, jak se nechcete cítit anebo třebas, že právě sem patříte ? 😀

 

A zamyšlení se na závěr: Ti lidé si myslí, že tam skutečně cvičí, dělají něco pro svá těla, sílí a zdokonalují se. Jsou o tom přesvědčeni. A říkají těm pohybům trénink… hm…