Máma má o mě strach – a protože za každým MMA rváčem stojí jedna více či ještě více vyděšená máma, drahé mámy, pověnoval jsem se trochu tomu, abychom si rozepsali, jak moc MMA je a není nebezpečné – a jak moc se nám dá věřit, když řekneme, že se nám nic nestane 😀

Nedostatečný přístup relevantních statistik o zraněních v MMA je mnohdy často kombinován s mýty a polopravdami, často až biblickýho charakteru. I když historii našeho sportu nezapřeme – ano, vznikl v garážích a dlouho byl nelegální – současná forma je již čistě a jednoduše – sportovní.

Systematické průzkumy prokazují, že četnost zranění v MMA je nejvyšší ze všech provozovaných sportů a umění beze zbraně se sporotvními pravidly. Chytří hoši dělali statistický průzkum napříč úpolovými sporty – vzali 1 000 výstupů zápasníka (tedy matematicky vzato: 1 zápasník na jeden zápas) a zprůměrovali, kolik z tohoto počtu je kritických. Z celkových průzkumů je bodové hodnocení četnosti zranění v MMA 228,7 (tedy téměř každý čtvrtý profesionální zápas – nikoli trénink – končí zraněním). Jen pro zajímavost – Judo má 44,0; amatérský box 77,7 a profesionální box 205,6. Čím více se tedy od grapplingu pohybujeme směrem ke strikování, roste nám četnost zranění – a profesionální box je asi stejně rizikový, jako MMA.

 

K profesionálnímu boxu se blížíme i v rámci druhů zranění. Hlava dostává zabrat nejvíc – tvoří 68 – 78% hlášených zranění. Není důvod hysterčit – popravdě drtivá většina z těchto zranění jsou jen povrchové záležitosti, které spraví jedno rychlejší šití, nebo rovnání nosu. (Ke stejným zraněním člověk přijde všude, kde se boxuje – nebo v koupelně na kluzký podlaze…). Následují ruce a zápěstí – zde mluvíme o 6ti až 12ti % hlášených zranění. Tyhle bebíčka si většinou borci přivodí sami nedostatkem techniky.

Abychom si to potvrdili: tržná rána je 37-60% všech hlášených zranění po těle v MMA obecně. Zlomeniny tvoří 7-43%. Otřesy mozku 4-20%. Takže ano – na jednu stranu je MMA rizikové – asi jako každý plno kontaktní bojový sport. Na druhou stanu není nic démoničtějšího a nebezpečnějšího, než jiný bojový sport, kde se mlátí s jiným člověkem a ne se vzduchem v parku… Navíc stále se bavíme o zápasech – ne o tréninzích.

 

Z výzkumu z roku 2 012, vedeným Dr. Charlesem Bernickem a jeho kolegy na klinice Lou Ruvo Center for Brain Health v Clevelandu víme, že rváči se šestiletou zápasovou minulostí již prokazují jisté mozkové změny a rváči s dvanácti a víceletou zápasnickou praxí již mají prokazatelně poškozenou paměť.  Má to cosi dočinění s kumulativním efektem ran do hlavy a negativními projevy na hipokampu a thalamu.

 

V moderních zápasech MMA bylo od roku 1 981 zdokumentováno jen a pouze 13 úmrtí (probíhá několik stovek zápasů ročně), z toho v profesionálních zápasech pokaždé v souvislosti s hlavou a pokaždé u zápasníků kolem třicítky v celkovém součtu 4. Neoficiálně se mluví o tom, že za stejnou dobu (téměř 40 let) zemřelo mnohem více profesionálních fotbalistů, než MMA zápasníků – nenašel jsem bohužel dostatek podkladů k potvrzení. A je třeba samozřejmě zmínit, že na ne-profesionální utkání nenahonily úmrtnost snad svým podřadným prostředím a organizací – ale spíš kvalitou zápasníků. (Mimo ligu zápasí steroiďáci, feťáci a zvířata – tam se pak umírá snáz i přes snahy pořadatelů.)

 

 Takže podíváme-li se na tu hlavu tedy trochu dopodrobna, nalezneme několik informací, jež nám mohou naše MMA chutě trochu lépe zbezpečnit:

  1. Drtivá většina útoků na hlavu při zápasech MMA přijde z horních končetin.
  2. I když je zlomenej nos jedním z neikoničtějších zranění všude, kde se boxuje, v MMA tvoří jen pětinu.
  3. Dobrou polovinu ran na hlavu ale schytá brada a spodní čelist.

Protože je MMA hrdým nositelem strategie Ground&Pound (zahoď ho a umlať), jsou útoky na hlavu prakticky pozičně neomezené. Díky několika změnám v pravidlech se na konci devadesátých let četnost zranění hlavy výrazně snížila, protože se zakázalo několik nebezpečných technik.

Velikou roli zde hraje i rozhodčí – v MMA zápasech v určitých situacích jednoduše skáče mezi zápasníky. I to nadále snižuje pravděpodobnost větších zranění v okamžicích, kdy jeden ze zápasníků již znatelně prohrává a tak dále. Rozdílem například u boxu, kdy nekompetentnost zápasníka jasně prokazuje jeho skácení se k zemi – v MMA se na zemi válíme celkem často a je tedy na místě zvýšená pozornost strany třetí.

Nikde jsem bohužel nenašel dostatek materiálu, ze kterého bych  mohl usuzovat, jak je to s bezpečností a zraněními při tréninku, ale pokud čtenáři k vytvoření názoru nestačí celý Návod Rváče, zamyslel jsem se a sepsal ještě jakési desatero bezpečného trénování MMA. Přes byť jen jediné pravidlo by neměl jet vlak – a poznáme tedy dle toho, jak kvalitní služby využíváme – tedy jak bezpečně trénujeme.

  1.  Trénuji v prostoru vybaveném k trénování bojových sportů a umění. Spíš než o boxovacím pytli se bavíme o tatami, spíš než o garáži se bavíme o čistý bezprašný zóně.
  2.  Trénuji s pomůckami určenými k tréninku bojových sportů a umění. Je jedno, jestli si je koupím nebo podle návodů vyrobím – ale špalek není roller!
  3.  Trénuji s člověkem – ne pablbem. Protože pablb ti vykloubí ruku ani nevíš.
  4.  Trénuji pod dohledem odborníka – ne fanouška filmů Jackieho Chana. Jako mástr se tváří kde kdo, ale výsledky mluvěj hlasitěji jak slova.
  5.  Mám tréninkový plán. Neučím se nejsložitější techniku jako první a nevyzývám zkušenější borce hned, co je uvidím.
  6.  Jsem komplexní válečník – rozvíjím se ve všech ohledech boje.
  7.  Jsem komplexní cvičenec – starám se o své tělo posilováním, protahováním a podpůrnými koncepty, zdravou stravou a životním stylem.
  8.  Jsem si vědom svých hranic a i když je posouvám, nepřekračuji je. Protože cyklickým přetěžováním jednoduše dojdu ke zranění.
  9.  Trénuju čistě. Jsem dobrým sparing partnerem, dobrým svěřencem a dobrým reprezentantem sebe, svého trenéra a svého klubu.
  10.  Zápasím čistě. Protože ten kdo rozdává podpásovky – dostane podpásovky.

Takže drahé mámy – nebojte se tolik. 🙂