Devatenáctýho července, léta páně dva-sedmnáct v Penta Gymu v Bořivojově ulici, k závěru sparingu strikování, zadařilo se mi konečně použít cílenou agresi naprosto bezchybně. Mluvili jsme o tom v teoretických rovinách už párkrát okrajově, ale včerejší zážitek je přesně to, co jsem potřeboval, abych mohl sepsat kvalitní článek, věnovanej jenom tomuhle tématu. Takže opřem záda, srolujem o trochu níž a jdem se do toho zažrat, dokud je to čerstvý.

V zápase člověk nesmí ubrat – je to jedna ze zásadních chyb, která člověku tu výhru dost ohrožuje. Naopak – v zápase jsou okamžiky, kdy člověk musí přidat. To jsou ty chvíle, kdy se ukáže, že oponent pochybil. Čim víc jeho chyb nechám nepotrestaných, tím víc si pak může všímat těch mých.

Nepředpokládám moc, že by se nám v dvaadvacátým návodu objevil člověk, co nečetl těch jednadvacet předchozích, ale opakování matka znudění – projedem si to fofrem od základů:

  1. Chlapi, kteří jedou na plný koule od první vteřiny zápasu, mají buďto strach nebo kurevskou výdrž. V drtivý většině to bejvá strach. Je to logickej rváčskej zkrat, když si uvědomujou, že nastupujou proti někomu silnějšímu – tak strašně moc se snaží překonávat strach, že jediná jejich taktika bude nakonec prostě tupej útok. To je silně krátkozraký a předvídatelný, protože v prvním kole bude mít oponent obranu logicky nejsilnější, dokud je odpočatej a neomlácenej. Výdrž mi mlácením do krytu klesne rychleji, než jemu, takže pokud přežije prvotní nálož, já s největší pravděpodobností nepřežiju minuty následný. Tohle neni ten Beast Mode, kterej bychom potřebovali.
  2. V každým zápasišti jsou nakonec přece jenom obě dvě role – vítěz a poraženej, tj. dravec a oběť. Oba nastupujou jako dravci a chtějí být budoucí vítězové, ale v průběhu zápasu se vždycky jeden z nich dostane do role tý oběti. Může se to stát jednou dobrou ranou, která oponenta rozhodí. Může se to stát větší projevenou silou. Může to být následek ve správnej čas zašeptanýho slovíčka při páčení na zemi. Tak jako tak – když se mi zadaří byť na vteřinu oponenta do tý role dostat, bude pak už snadný ho do ní vracet, i když se tomu bude snažit bránit. Jsou totiž dva druhy strachu – emocionální a pudovej. Emocionální zvládnu ovládat – je to ten typ strachu, související se stresem, kterej můžu zmenšit vnitřní racionální argumentací a sebe-přesvědčováním. No a pak je strach pudovej – a to je takový jednání mozku, který neovládám. Souvisí s jednoduchou potřebou jakýhokoli živýho organismu přežít. A o ten pudovej nám jde =  aby se bál neovladatelně = stáhnul se do defenzivy a přestal přemejšlet o něčem jiným, než je útěk, únik ze situace. Takže stejně jako u pér – jde o to, kdo má větší a děsivější Beast Mode.
  3. Cílená, promyšlená a správně načasovaná (- to jsou základní vlastnosti) + brutální, děsivá a efektivní (- to jsou potřebné vlastnosti) agresivita – to je Beast Mode, kterej člověk potřebuje, aby vyhrál.

Teoreticky jsem tyhle všechny věci věděl už dávno. Říkám – otíráme se o ně prakticky od prvního Návodu Rváče. Ten den jsme jeli v trojicích po dvou minutách střídání. Dva zápasí, jeden odpočívá. Znamená to, že každej vlastně zápasí dvě minuty s jedním, dvě s druhým, dvě odpočívá, takže jede dvojnásobný kolo oproti pauze. Měl jsem proti sobě v obou případech o trochu nižší borce, přibližně stejný váhy. Byli jsme v levým zadním rohu.

Nejdřív jsme se trochu oťukávali s jedním i s druhým (jména nevim, jeden mluvil rusky a měl tričko, druhej měl větší nos a rashguard). Mr.Tričko (dneska svůje rasově-stereotypní vtipy nechám spát :D) mi způsobil při graplingu o půl hodinky předem dvě prohry a měl páru, takže jsem z něj měl respekt. Mr.Rashguard zase vypadal jako typickej striker – postojem, pohybama, postavou. Já nejsem dobrej striker – připadal sem si ve špatný trojicí, ale Dan mě postupně posouvá mezi větší a větší kluky cíleně, páč si je jistější mýma schopnostma.

Pak mě konečně ozářil duch svatej, osvítila múza, mozek našel šuplík se složkama NR – nevim co to bylo. Ale moje první dokonalá chvilka nastala tím, že jsem si uvědomil, že je nechci mít zádama do volnýho prostoru. Oba sem je v druhým kole začal nahánět zády do stěny (nalevo pletivo, přímo za nimi tatami na stěně) a v obou případech se mi je podařilo několikrát zatlačit a dostat. Zásahy, podtrhy – vyvíjel sem nepříjemnej tlak. Oběma došlo, co dělám – že sem do tréninku techniky a reakcí začal přidávat trochu tý taktiky. Snažili se mě obcházet, Mr.Rashguard dokonce vychcaně čekal s prdelí na tatamách (na stěně) a na můj útok reagoval úskokem, jenže já se vždycky od stěny odrazil, namísto toho, abych do ní nalít.

To oba borce trochu nalomilo, ale mě zadejchalo. Třetí kolo s oběma jsem začal naprosto stejně a i když tam byla pauza, ta únava tam prostě trvala – navíc borci to už prokoukli a nenechali se jen tak obcházet. Takže nová taktika: svěsil přední ruku a zadní rukou si kryl bradu. A Mr.Triko netušil, co dělám. Jen tam tak postával, snažil se trochu útočit, ale měl panickou hrůzu z tý ruky volně svěšený podél těla. Trochu sem s ní škubnul a poslal tam přední kop přískokem. Hodil tam horní kryt a dostal do břicha. Pak sem se do toho znovu postavil a teď už bylo vidět, že je vycukanej. Znovu sem cuknul rukou, tentokrát sem po něm ale naskočil předním kolenem a hlavou zabalenou v krytu – odrazil se od pletiva a dal sem mu tam delší sérii všude po těle, než mi zakontroval a utek mi do distancu. Jo – tohle byl ten správnej Beast Mode. Do konce kolečka s nim se o nic moc nesnažil – pípnul čas a nastupuje Mr.Rash.

Ten už tušil, že na tuhle mojí vychcávku může jít bočníma útokama, protože mam celý břicho bez krytu a obličej mi kryje jenom předloktí zadní ruky. Dostal sem do spánku (žena mi pak nadávala, co mi to zas modrá na hlavě :D), takže sem okamžitě vystřelil spodní rukou nahoru. Asi sem ho trefil, ale dal sem si pár vteřin v distancu na rozkoukání. Nechal sem levou ruku nahoře a prostě šel dopředu. Moje přední ruka, skoro totálně natažená, mu prošla osobním prostorem až skoro do hlavy. Věděl, že ho neohrožuju, protože nemam jak do toho dát ránu, ale mým cílem bylo ho otravovat. Zakrejval sem mu oči – neměl na mě plnej výhled a furt jí musel odrážet, srážet, nelíbila se u tam.

Když přenesl svojí pozornost na přední ruku, zase sem ho obešel. A opět – přiskočený koleno s loktama vepředu, celej zabalenej. Vlítnul sem do něj a podařilo se mi ho vrazit do stěny. Dva zvedáky, než sem cejtil, že mi jde po noze. Rozkročil sem se a zabral – oba jsme se tím posunuli do rohu, pořád mi jednou rukou držel nohu. A to byla jeho poslední chybka – zvedáky, háky i kladiva. Beast Mode dva. Vytáčel sem to ze špiček i boků. Funěl sem s každou ranou, jako kdybych chtěl předvést, jak se to má dělat. Nasázel jsem mu v jedný sérii do žeber, hlavy i krytu 12-20 ran (fakt netušim, kolik jich přesně bylo) a on se tam prostě krčil. Kdyby nepíplo kolo, asi bych pošel na plíce, ale i kdyby se z toho on vzpamatoval tělesně, mentálně by to nedal. V šatně sem ho pak neviděl, borce, ale plácli sme si po zapípání a je bourák, že to ustál. I když – podobný klepce už sem taky dostal kolikrát. Všechno to člověka někam posouvá…

Takhle nějak si představuju, jak by to mělo vypadat. Měl sem světlej okamžik a je mi jasný, že se to hned zas tak snadno nezopakuju, ale takhle to má kurva vypadat.

  • Otipovat si soupeře a nenechat se zviklat předchozíma prohrama s ním a jinejma negativníma emocema.
  • Zachovat si širší pohled – vždy jsou zápasníci a zápasiště, čas kola a emoce u obou. Vidět prostě jenom toho chlapa před sebou je zbytečně omezující.
  • Nalomit oponentovo sebedůvěru. Do sebemenší prasklinky v jeho sebevědomí ťukat tak dlouho, dokud se nerozroste v kráter.
  • Odpočívat při tom – sbírat síly, dokud neudělá nějakou větší chybu.
  • Všimnout si tý chyby, nebo ho do ní nasměrovat.
  • Beast Mode On, bejby.

A neni to o talentu, neni to o frustraci nebo o válečný psychologii. Stačí na tom pracovat a hodinu po hodině přičítat k celkovýmu součtu času, strávenýmu na tatamách. Já potřeboval tři sta hodin Karate, sto hodin Juda a dvacet pět hodin v Pentě, aby se mi to podařilo. To by šlo.