Návod Rváče: č.21 – Boj se!

Už jsme si tu rozebírali strach z různých úhlů hlavně v ohledu jak se nebát, kdy je potřeba se nebát, jak nás strach omezuje a jak se kvůli strachu prohrává – a tudíž není dobrý mu podléhat. Ukázali jsme si tu fotku mýho rozbitýho xichtu poté, co jsem začal aplikovat vlastní poznatky do praxe – a dokázali jsme si vysvětlit i jak mi to pomohlo takticky se rozvinout. Strach je tedy mocný nepřítel, který v kleci hraje třetí, ale nejdůležitější roli. Takže – jak ho použít proti oponentovi?

 

 

Dávno už neplatěj pravidla starý školy jako „Kdo kecá mimo ring, nic moc neukáže v ringu.“ a „Kdo se snaží pouštět hrůzu, má sám hnědý gatě.“. Trash talking – tak se tomu dneska říká – se stal, především za pomoci McGregora, stále stoupajícím hitem. Proč? Protože dostat se oponentovi do hlavy je základ. Už nesmrtelnej Clay lítal jak motýl a bodal jak včela – vlítnul na boxerskou scénu s korunou na hlavě, každýho posílal na zem, domu a do důchodu, a porážel mnohem zkušenější borce. Většina chlapů totiž počítá, že se jdou utkat „s jiným boxerem – ne s bláznem“, a o tom to je.

Kolem roku 2005 bylo k vidění hodně pokusů o znervóznění oponenta například mucknutím na rty při stand upu, před zápasem. To dneska už nikdo nedělá, vzhledem k tomu, jak nám homofobie s postupnou homofilizací mizí ze společnosti, a vzhledem k tomu, že to už dneska nikoho z míry nevyvede. Celkem pravidelně můžeme být pak svědky různých skoro-cucaček, kdy se jeden snaží vyloženě vlézt do druhýho, opírají o sebe hlavy, tlačí do sebe, strkaj do sebe, vyváděj různý naprosto zbytečný hovadince. Zbytečný, protože to prostě už čeká naprosto každej a nerozhodí to nikoho.

Máme přeci jen u toho MMA vývoj, takže jak nově vystrašit oponenta? Trochu sem se rozhlídnul a myslim si, že existuje zatím několik ještě ne tak rozšířených (využívaných), ale zaručených způsobů, který bychom v případě možnosti mohli aplikovat kdekoli.

Vémolovo nástup. Karlos Vémola – první Čech v UFC, 16 výher, 5 proher (k polovině roku 2015). Velký macatý hovádko s šilhnutým pohledem zabijáka a nástupem, jako málo kdo. Hodně lidí pochopí, o čem mluvim, až po shlídnutí videa, který dám na konec tohohle odstavečku, každopádně Karlos nastupuje do válečnickýho módu až v kleci. Na tiskovkách je relativně v klidu – pak je nástupovka, kontrola od cutmanů a vzhůru za soupeřem – kurevsky dlouho se mu zadívat do očí a pak teprve do svýho rohu. Něco jako když si lev přijde obhlídnout, co mu to strčili do výběhu, než to začne. Efekt na oponenta je macatej – vstoupení do intimní zóny, okamžitý nastavení role dravce ještě před započetím zápasu, vyvedení z míry (kdo by tohle čekal, tohle nikdo nedělá), prezence síly.

Bavíme se o začátcích jeho kariéry v CFC. To důležitý je od času videa 1:44, odkaz zde.

 

Cerroneho snuff porno. Donald Cerrone je špatnej boxer (0-1), dobrej kickboxer (28-0 + 1 remíza) a zkušenej MMAčkař (32-8). Jednou se nechal chytit na nedovolený látky, nic si z toho nedělal a jede vesele dál. (V MMA se sype stejně jako v kulturistice, nemyslete si nic jinýho…) Čím je tenhle 180 čísel vysokej a skoro 80 kilo vážící kovboj zajímavej, je jeho úlet s Varnerem. Mluvil o oponentově „Bitch Gene“ ( = genu děvky) a prohlásil, že doufá, „že to bude první smrt v kleci při MMA“ – a je mu jedno, jestli ho vyhoděj, a tak dál.

A co to rozvést? Většinou jsme zvyklí na to, že si rváči nadávaj. Že na sebe navzájem nemaj, že sou jiný levly, že oponentovi už dávno odzvonilo, že je oponent moc starej nebo naopak mladej a tak dál. Ale když se objeví pjůr hejt spojenej s trochou hororových znalostí, můžeme se oponentovi do hlavy dostat mnohem snáz.

„Až do tý klece vlezeme, až se tam zavřou dveře, zabiju tě. Bude trvat nejmíň několik vteřin, než mě od tebe dokážou odtrhnout – samotnej rozhodčí to nezvládne. Rozlámu ti žebra, že si s každým nádechem uděláš do plic další díru. Vylámu ti každej kloub, ke kterýmu se dostanu. Zarazim ti trubky tak hluboko do krku, že ti hrtan poškodí míchu zevnitř. Obratel po obratli tě připravim o schopnost chodit, postavit péro, důstojně vylučovat, nakrmit se, hejbat tělem a nakonec i hlavou. Zničim tě tak, že budou potřebovat lopatu, aby připravili klec na další zápas. Fakt si mě nasral a bude to osobní. A když to nebudeš chtít udělat před lidma v kleci, uděláme to někde v klidu a tichu mimo ní. A tam už nebudou doktoři, pravidla, ani nikdo, kdo by tě chránil.“ – Kdo z vás by se z takový věštby nepodělal ještě před zápasem? A teď si to představte klidným, vyrovnaným hlasem – ne řevem, s upřeným pohledem do očí. To by mělo sledovanost – vražda v přímým přenosu.

 

Correinina rodinná chvilka. Když měla Bethe nastoupit proti Rondě, utrousila poznámku, že doufá, že se jí Ronda před zápasem neodstřelí, jak musí být pod tlakem. Nevinná poznámka, jasně, ale dal by jí za to přes držku každej, kdo ví, že Rondy táta se skutečně odstřelil, když byla Ronda ještě mladá. Bethe tim překročila veškerý morální hranice a nasrala hodne lidí, včetně Rondy.

Za 34 vteřin zápasu jí Ronda uštědřila asi 50 úderů a knockoutovala jí.

My si o tom povídáme kvůli dvěma taktickým poznatkům. Zaprvé – každej oponent má někde ve svý minulosti citlivý, bolavý místečko, do kterýho se stačí trochu opřít, aby se projevila bouřlivá emocionální reakce. Zadruhé – každej zápas, kterej převedu na osobní rovinu, bude tvrdej a krátkej. A to mi může vyhovovat, když třeba vím, že nastupuju proti soupeři, co má rád zápasy na víc kol, jak já. Pokud je oponent chytřejší – a já ho potřebuju tý výhody zbavit (protože kdo mě chce zabít, těžko taktizuje) a tak dál. Rozhodně to ale neaplikuju na koulaře a fyzicky silnější, než sem já. Bethe byla klasická velká huba, ale to, co předvedla, může posloužit lepším borcům – s malým zájmem o morální kredit.

 

Magana-Rawlingsův způsob web šikany. Že sou ženský ve sportu pořádný mrchy ví asi každej, kdo se kdy vyskytl ve světě profesionálních sportovkyň. Pro chlapy je to sport a otázka ega – většinu sporů řešíme rvačkou, ať už v hospodě, nebo v kleci. Ženský sou potvory, co pomlouvaj, splétaj složitý sítě, ptaj se na věci, který už dávno ví – a jen testujou, jestli jim řekneme pravdu a tak dál, že jo.

Korunu ve světe MMA tomu nasadily tyhle dvě borky. Říkat ženský po potratu „Mamka“ je asi stejná věc, jako o trochu výš případ mezi Rondou a Cerreiou. Avšak tady holky použily twitter. Rozdíl je ve dvou věcech – Zaprvý: příspěvek na sociální síti se dá smazat; dá se na něj reagovat promyšleněji, jak při rozhovoru; daj se hledat podklady a celkově – používá-li člověk víc hlavu, než koule, má větší možnost vyhrát = rozhodit psychicky soupeře do  konzistence písku. Zadruhý: print screen je mrcha a na mučedníka si může hrát každá druhá chudinka, protože lidi automaticky tíhnou k tomu slabšímu – ne k tomu, kdo má pravdu. Tady bacha, protože hranice mezi sportovním a osobním životem je tenčí, než na tiskovce při F2F (fejs tů fejs). Poslat někomu výhružnou SMSku už je zločin – vysmát se někomu do xichtu vlastně ne. Ale co takhle poslat soupeři nějaký krásný romantický přání k narozeninám; poslat mu SMSku, jak na něj myslíš; lajkovat mu statusy a příspěvky; přidat si do přátel jeho rodinu a srdečně si s nima pokecat o tom, jak moc tvrdě trénuje; nebo se nafotit ve stejných pózách jako on a strčit mu to do komentů k těm fotkám? Fuj :D. Thrillerovská posedlost!

 

Connorovo brejle. Všimli ste si, jak často je na ty tiskovky tahá? Snad skoro všude a vždycky. Connor je totiž mistr pointy – na každou tiskovku jde udělat šou, vysmát se soupeři, zesměšnit ho, případně po něm hodit lahev. Provokace, provokace, provokace. A je úplně jedno, jestli ty brejle má kvůli tomu, aby nebyly vidět chvilky projevů jeho nejistoty v očích; jestli je najetej nějakým kvalitním matrošem; jestli chce vypadat jako smajlík nad věcí: B-)

Metoda Connorovo brejlí je jednoduše o aroganci. Dost silně to kopíruje Claye, ale dodává tomu moderní nádech. A stejně jako u Claye to fungovalo.  A co víc – kluci z Penty, co zápasili s jeho žákama, stali se po klidný tiskovce (ukolíbaní klidným průběhem) v samotným jejím závěru terčem „YOU´RE NOT MY LEVEL!“ řevu z xichtu do xichtu s irskou vlajkou nad hlavou. Vau – jak na tohle reagovat v tu chvíli. Co se kurva děje? Všichni se koukaj, musim něco udělat. Sakra, už toho nechal. Stál sem tam jak tvrdý Y a čuměl. To neni dobrý. A už mam soupeře v hlavě a je to v prdeli. (Konkrétně pak mimo fotografy se kluci potkali ještě jednou – borec začal rozhovor s úsměvem „Sorry, Connor´s school.“)

A tim bych to asi nějak uzavřel. Před zápasová masáž oponentovo sebevědomí se vždycky vyplatí. Jde jen o to, udělat jí správně, aby z toho člověk nevyšel jako hovado, co kecá a pak dostane do huby. Je to součást strategie a je proto k tomu potřeba přistupovat cíleně – ne na základě improvizace a polo-informování se o oponentovi.

A nechci slyšet klasický kecy o tom, že skutečnej válečník drží hubu a nechává si to až do ringu. Pro takovýhle „myslitele“ mam jedno slovo, pocházející z Maorštiny: HAKA.